Říkala jsem jí Maminko

Hovořit o snaše a tchyni mi zrovna moc nepřísluší. Nikdy jsem nebyla a už nebudu něčí tchyně. Nedá mi to však, nevzpomenout si na matku mého někdejšího partnera, tedy mou "skoro tchyni", i když jí byla jen na krátký čas.

Vztah s mužem, skoro ještě klukem, mladším o 6 let, vzplanul velmi rychle. On se právě rozvedl a já ukončila svůj několikaletý nevyrovnaný vztah. Byl nejmladší ze 3 dětí, od starších sourozenců ho dělila řada let, takže vyrůstal skoro jako jedináček a měl vcelku všude tu "umetenou cestičku". Velmi mladý se oženil a měl dcerku, ale manželství nevydrželo. A vzápětí jsem se na scéně objevila já.

Několikrát jsme se sešli. Chtěla jsem už konečně opravdový vztah, ne se jen scházet, případně skrývat. A tak jsem došla za jeho matkou (otec už nežil) dřív, než mě sám představil, a řekla jí, že to myslím s jejím synem vážně a chci s ním být. Má přímost ji trochu vyvedla z míry, na druhou stranu jsem ale ocenila, že už věděla, kdo jsem. Řekla, že má z toho všeho obavy, ale že nám bránit nechce. Den ze dne se stala pro mě blízkou osobou. V jejich příbuzenstvu se všude tykalo, tak jsme si také potykaly a začala jsem jí říkat Maminko.

Svou maminku jsem v té době už asi 8 let neměla. Oslovení mi zkraje z úst moc nešlo, protože moje maminka, pro mě jediná, byla naprosto odlišná, ale zvykla jsem si. Byly jsme hodně rozdílné, nejhorší však bylo, že moc visela na svém synovi a všude ho nekriticky omlouvala. Nezdar jeho manželství měla podle ní na svědomí výlučně jeho bývalá žena. Zpočátku jsem jí to ráda věřila, ale opak byl pravdou. Protože on byl "jen" vyučený, zatímco já jsem měla vysokou školu, strašilo ji, že ho opustím, a neustále mě hlídala, s kým se kde stýkám, ačkoliv jsem jí nezavdávala vůbec příčinu.

Samozřejmě jsem se jí nezamlouvala jako hospodyně. V tom měla sice kus pravdy, ale snahu neocenila ani trochu. Když partner, který si leckdy nic nevydělal, utratil i mou výplatu, poslal mě za matkou, aby nám půjčila. Řekla mi káravě: No jo, vy neumíte hospodařit. A já jsem si vinu nechala vždycky i na sobě. Jindy se mě zeptala: A uvaříš mu vůbec? Netušila, že sháním od kolegyň levné recepty, aby se syn z toho mála peněz, co byly, dobře najedl.

Rodiny partnerových sourozenců mě přijaly dobře, i když byli všichni jiní než já, lidoví, upovídaní, od rány. Ale ti mi alespoň nedávali najevo, že se liším. Maminka se sama zabavit neuměla, pořád jen poplakávala a chodila k příbuzným, bydlícím v sousedství, denně na návštěvu, vysedávala tam celé hodiny, do všeho mluvila a hlavně chtěla probírat různé známé lidi. My jsme naštěstí jezdili po práci přechodně mimo Prahu, takže jsme těm každodenním návštěvám unikli.

Když po 2 letech můj partner vlastní vinou havaroval a přišel o život, skončil pro mě i styk s jeho rodinou. Měla jsem finanční těžkosti, protože auto mé sestry skončilo ve šrotu a já jsem cítila povinnost jí ho uhradit. Jeho příbuzní mi bohužel nijak nepomohli a po něm samotném mi nezbylo a nedostala jsem vůbec nic.

S maminkou jsme se několikrát potkaly na hřbitově, kam jsme obě pravidelně docházely. Sedala s dalšími staršími ženami na lavičce a zvala mě k nim. Nechtěla jsem, aby nás do budoucna spojovaly jen vzpomínky na mrtvého, a cítila jsem, že už víc společného nemáme. Musela jsem žít dál.

Přežila svého syna jen o 2 roky. Na jejím pohřbu jsme se s příbuznými viděli naposled. Nikdo z nich mě už k žádné návštěvě nepřemlouval.

Myslím, že ani ona nebyla špatná "tchyně", ani já jsem nebyla špatná "snacha". Byly jsme jen jiné, povahově, společensky, a byly problémy, které našemu soužití příliš nenahrávaly. A tak je to nejspíš u většiny z nás. Nikdo není ani lepší, ani horší. Každý je svůj a má jen výjimečně to štěstí, aby si s někým, generačně odlišným, báječně rozuměl. Moc bych vám to přála.