Bez práce nejsou koláče

Po mateřské to bylo pro mě těžké rozhodování, měla jsem dvě malé děti a dojíždět do práce nepřipadalo vůbec do úvahy. Zjistila jsem, že v jednom podniku nabízí práci domů. Háčkování čepic pro děti  a baretů pro dospělé. Za jeden uháčkovaný kus bylo 15 korun.

Po měsíčním zaučení jsem si troufla začít s „velkovýrobou“. Bylo potřeba vlnu napřed z předen namotat  do klubíček. K tomu jsou potřeba dva, ale děti malé, manžel v práci, kde vzít druhého? Nakonec mým společníkem na držení vlny se stalo obrácené štokrle.Co jsem se kolem něho naběhala, než jsem předeno namotala do klubíčka. Sedíc na lavici, v rukou háček a nohama jsem drncala kočárek se synem a háčkovala a háčkovala. Dcerka se batolila pod nohama a pletouc si klubíčka s míčem, je kutálela po koberci.

Nedokázala jsem jich za den a často i do noci uháčkovat víc jak čtyři, a to na nich bylo potřeba dodělat bambule a šňůrky. Výdělek skoro žádný. Po půl roce jsem věděla, že tohle nepůjde. Bylo rozhodnuto, děti půjdou do jesliček. Když jsem je tam šla přihlásit, všimla jsem si, že naproti jeslí na budově je letáček, že přijmou pracovnici do prádelny. Měla jsem štěstí a hned mohla nastoupit. Prádelna byla veliká místnost s 5 automatkami, mandlem, policemi a sušárnou. Moc se mi tam líbilo, už proto, že jsem tam pracovala sama samotinká.

O práci nebylo nouze, prala jsem pro dvě rekreační střediska a všechny hospody ve městě, pro školku i jesle, i pro lidi, kteří si prádlo nosili na vyprání a nebo doma vyprané jen na vymandlování. Také jsem prala a žehlila spoustu košil, plášťů a zástěr. Když děti přestoupily do školky, tak se mi ředitelka svěřila, že potřebují na záskok do školky uklízečku za nemocnou paní. Řekla jsem si, každá korunka dobrá a nabídla se , že práci přijmu. Z voňavé prádelny ve 4 odpoledne jsem utíkala do školky, kde obě moje děti  jako poslední už na mě čekaly a stali se z nich malí pomocníčci. Spoustu židliček stačili převrátit na stolečky, abych pod nimi mohla vysát, ve spací místnosti rovnali deky a v umývárně umývali spoustu malých umyvadel.

Na úklid toho bylo hodně - jídelna, tři třídy, lehárna, šatny, umývárna, záchody a velká chodba plus schodiště do jídelny. Končila jsem denně s úklidem v půl sedmé večer. Vzala děti a i když bych si doma hned lehla, musela jsem zaopatřit domácnost. Bydleli jsme v domě, kde vedle našeho bytu se společnou chodbou byla telefonní ústředna, samozřejmě jsem se s telefonními spojovatelkami znala velmi dobře, a tak když potřebovali uklízečku, slovo dalo slovo a já práci k těm svým dvěma vzala. To mi potíže nedělalo, telefonní ústředna měla nepřerušovanou pracovní dobu a ty dvě místnosti a chodba jednou týdně a schodiště jsem zmákla, když už moje děti večer spaly.

Abych toho neměla málo, když začala topná sezona, zeptala se mě ředitelka z mateřské školky, jestli nevím o někom, kdo by vzal práci topiče. Slíbila jsem, že se zeptám manžela, než ráno odjede do práce, tak by ve školce v kotelně zatopil a já že bych z práce párkrát odskočila přiložit. Tak se i stalo, mělo to ovšem jeden háček, manžel pracoval na turnusy a po noční byl doma až v 8 ráno. Tak já strašpytel, ráno ve 3 hodiny šla liduprázdným městem do školky, kde jsem rychle za sebou zamkla, ale ani to nepomohlo, každičký zvuk, každý stín mě vystrašil, jak já se v té kotelně bála.

V 5 už jsem byla doma a chystala snídani. Pak vzala děti, zavedla do školky, přiložila do kotle, letěla na půl osmou do prádelny, v 11 zpět do školky přiložit, zpět do prádelny, pak ještě ve dvě odpolene znovu přiložit, zpět do prádelny, ve 4  uklidit školku, večer zaopatřit děti a domácnost a skoro v noci uklidit ústřednu.

Moje stařenka říkávala "jo holka, bez práce nejsou koláče". Jak já to tehdy vše zvládala? Můj stařeček říkával kolik prací se naučíš, tolikrát jsi člověkem. A to je svatá pravda. Po letech nastal čas podnikání a ze mě se stala OSVČ, ale to už je zas jiný příběh.