Prý v životě jsou vždycky meze,
ale já žádné necítím.
Meze prý přejít nikdy nelze,
tedy se mezí přichytím.
Držím se v mezích zuby nehty,
má noha je možná překročí,
od meze dělí mě jen metry,
tělo se ve skoku přikrčí.
A už jsem tam, kde meze nejsou
nevidím změnu, proč se ptáš?
Ty meze přece také nectíš,
na meze přece málo dbáš.
A my dva jsme každý jinde,
i když jsme odstranili mez.
i když mi nosíš ty mé štěstí
můj oblíbený bílý vřes.
Vracím se lásko, ty běž dál,
tam, kam tě dříve větřík vál.
Věř, že už toto kdekdo zná,
že láska není bezmezná.