Smím prosit? Aneb
jak se fotí na bálech

Plesy, bály, candrbály. Máme právě jejich sezónu a leckomu by se chtělo říct, co tyhle, nejednou patřičně divoké, akce, dělají v naší fotografické rubrice. Jenže ony tady patří, jako celý život.

I na plese je totiž fotograf za pozorovatele života. Mám to v tomto prostředí podobně jako při svatbách - dosud jsem mačkal spoušť jen na akcích, které připravili mi blízcí lidé. S tím souvisí to hlavní,  tvůrčí  svoboda: „Martine, jasně, cvakni nám ty cedule se sponzorama, paní starostovou a jinak si hrej.“

A tak si hraju. V šatnách místních umělců, na parketu mezi tanečníky, co začínají zvolna, ale většinou postupně přejdou do ostřejších vývrtek ve svých nablýskaných botkách, kdekoli. A samozřejmě se světlem a tmou. S expozicí. Blesk použiju jen v největší nouzi…

Důležité je, aby lidé na plese věděli, že je budete fotografovat. Ne každému by se to totiž mohlo pozdávat. Ale to je drobnost, kterou organizátoři vyřeší tím, že přítomnost fotografa jednoduše oznámí. Předem a na začátku bálu. A teď si uvědomuju, že zatím se mi nestalo, že by někdo na mě naběhl s tím, že mu fotografování vadí.

To spíš bývá pravidlem takovéto: „Ale né, já se nerada fotím!“ A já na to většinou reaguju větou, kterou používám i při jiném focení: „Ale prosím vás, nehádejte se se Strakou…“ A těší mě, že to funguje.

V únoru mě čeká druhý letošní candrbál – Knihovnický v Brně. Kromě fotografování tam budu také promítat své obrázky a vyprávět k nim příběhy, tak kdybyste  chtěli, můžeme se tam setkat…