Osobní zážitky a postřehy z tzv. „Domova pro seniory“(DS) hlavního města Prahy, v Heřmanově Městci, kterému tzv. „Asociace Poskytovatelů Sociálních Služeb“ České Republiky (APSSCR) udělila nejvyšší ocenění pět (5) hvězdiček, za dlouhodobě vysokou kvalitu poskytovaných sociálních služeb.
Po čtrnácti měsících proleželých v hrůzných podmínkách v tzv. „Léčebnách dlouhodobě nemocných“(LDN), bez jakékoliv rehabilitace, s výjimkou „obětavosti“ rehabilitační sestry v LDN v Dačicích, která pomoc starým, nemocným a postiženým považovala za své poslání, jsem se dověděl, že mám být umístěn v Domově důchodců.
V první LDN v Humpolci, kam mně krátce po amputaci a ještě pod vlivem silných sedativ a léků proti bolesti převezli, mně tamější sociální pracovnice přinesla k podpisu nějaký papír – žádost, na základě které budu později někde ubytován. Nic víc jsem se tehdy nedověděl.
Když jsem se v dubnu 2006 ocitl v „Domově důchodců“ v Heřmanově Městci, později přejmenovaného na „Domov pro seniory“(DS), jehož zřizovatelem je Magistrát hlavního města Prahy (MHMP), nevěděl jsem vůbec do čeho jedu. Myslel jsem však, že v nějakém „důchoďáku“ dlouho nezůstanu. Dám se co nejdřív do pořádku, najdu si práci a jiné bydlení. To jsem však vůbec netušil, co mně čeká a že všechny ty oficiální proslovy o možnostech zdravotně postižených v České republice jsou pouhé KECY.
Doufal jsem taky, že budu mít už nárok na invalidní vozík a že mně budou po 14 měsících konečně odstraněny zbytky stehů a pahýl nohy bude upraven tak, abych mohl nosit protézu. Lékaři v LDN mi tvrdili, že „na invalidní vozík v LDN nemám nárok a pahýl nohy mi bude upraven, až budu trvale umístěn v nějakém zařízení, protože taková operace se musí dlouhodobě naplánovat.
V „Domově“ jsem byl ubytován na malém pokoji s vlastním WC a sprchovým koutem, kam se však člověk - klient na invalidním vozíku nedostal, takže nezbývalo nic jiného, než si dojít na společné WC na chodbu, případně na malou použít bažanta.
Spolubydlící, který byl v mém věku a podobně tělesně postižen jako já, se taky pohyboval na vozíku. Takže když chtěl jeden ven z pokoje, druhý musel vyjet taky, nebo „zalézt“ na postel. To byla taky „jedna z věcí, které nepřispívali k dobrým vztahům na pokoji“.
Další, daleko závažnější byla skutečnost, že tento „klient“ byl závislý na alkoholu. Vypil půllitr vodky bez mrknutí oka a bez toho, aby flašku odtáhnul od úst. Spolu s léky, které užíval, to z něj dělalo nepříčetného tvora, který napadal každého, kdo se na něj podíval a přitom vykřikoval, že jemu se nemůže tady nic stát, protože už byl dvakrát v blázinci.
Nejvíc jsem to samozřejmě „odnášel“ já. Vyhrožování napadením a zabitím bylo na denním pořádku. Aby svoje výhrůžky zdůraznil, oháněl se proti mně nožem, který pak nechával ležet na stole. Po těchto jeho „alkoholových opojeních“ byl od něj pokaždé skoro celý pokoj pozvracený a podělaný od jeho výkalů. „Úklid“ takového „pokoje“ se nechával pokaždé až na druhý den, kdy přišla uklízečka, takže většinu nocí, kdy jsem s tímto „klientem“ na jednom pokoji „bydlel“, jsem ve skutečnosti „probděl“ na židli v jídelně kvůli zápachu a obavám o svůj život.
Pokoj se pak uklízel většinou tím způsobem, že se vyměnilo to jeho ložní prádlo, které bylo nejvíc znečištěné a podlaha se vytřela akorát tam, kde to bylo vidět. Takže i když bylo okno na pokoji otevřeno ve dne v noci, smrad tam byl pořád.
Přestože, personál, staniční sestra i vedení věděli o jeho chování už od předcházejícího spolubydlícího, neudělali vůbec nic proto, abych jsem se mohl aspoň v klidu vyspat. Naopak, začal jsem být jimi „obviňován, že si pořad stěžuji a oni s tím nemůžou nic dělat, tak to v takových Domovech chodí a já bych se měl tomu přizpůsobit!
Tady bych chtěl podotknout, že už tehdy jsem byl několik let abstinent a nekuřák. Podobných „alkoholiků“ je tady mezi klienty víc. Podle toho co jsem slyšel, tak některým, kteří nemohli chodit, kupoval alkohol personál, když dotyčný neměl nikoho jiného po ruce.
Asi po dvou měsících „ohrožení života“, jsem byl přestěhován na jiný pokoj, kde byl podobný klient. Ten však už nebyl tolik agresívní a taky tolik nepil, protože už mu to jeho zdravotní stav nedovoloval. Byl jsem přestěhován proto, že jsem vedení DS důrazně upozornil, že se obrátím o pomoc na televizi, protože už dál nemůžu snášet takovéto utrpení!
Nějakou dobu po přestěhování, poté co jsem se dal psychicky trochu do pořádku, jsem se sám zapojil do jedné ze zdejších aktivit, výroby drobné keramiky. Zhruba za měsíc jsem se díky zaměstnankyni DS, která měla kromě jiného na starosti i výrobu keramiky, přestěhoval do nového objektu DS, do Vily.
To je však další samostatná kapitola, která si zaslouží zvláštní pozornost. O tom zase příště.
(Redakce neručí za informace uvedené v textu, jde o vyjádření názoru čtenáře).
