„Vila“ je zrekonstruovaný patrový dům, nedaleko hlavního objektu Domova seniorů, tzv. „Zámku“. Měli v něm bydlet mentálně postižení klienti ze Zámku. To prý byla hlavní podmínka „Organizace hájící práva mentálně postižených“, která přispěla značnou finanční sumou k zakoupení a rekonstrukci tohoto domu. Mentálně postižených tam však bydlelo pouze pět z celkového počtu 21 klientů.
Ve Vile jsem dostal samostatný pokoj v podkroví, bez sociálního zařízení. Byl dost malý, ale byl jsem rád, že nemusím bydlet s nějakým „agresívním alkoholikem“.
To, že byla rekonstrukce Vily provedena nekvalitně a neodborně, se projevovalo od samého začátku užívání tohoto objektu. Často se stávalo, že někdo uvízl ve výtahu, protože elektrické jističe byly osazeny ve vlhkém a plesnivém sklepě a vypadávaly. Kvůli vlhkosti a plísni musela být později opravovaná taky zeď v jídelně. Zábradlí na úzkém schodišti u výtahu, vedoucí do podkroví, bylo pouze na jedné straně a tak nízké, že pochybuji o tom, jestli splňovalo normu.
Topení s ventilátory u prosklené zdi, umístěné v podlaze a uchycené na krátkých vrutech a hmoždinkách, které se po krátké době rozviklaly, svým zvukem připomínalo zvuk staré motorové sekačky. Ve třípodlažním objektu, kde bylo ubytováno 21 starých, nemocných a těžko pohyblivých klientů, nebyla a do dnešní doby není zavedena požární signalizace. Malá místnost v přízemí sloužila nejenom jako šatna pro personál, ale i jako recepce a ordinace.
V době kdy jsem přišel do Vily, jsem konečně dostal svůj invalidní vozík. V nemocnici v Pardubicích mi byly odstraněny po více než 1,5 roce od amputace zbylé stehy a upraven „pahýl“ nohy. Doufal jsem, že následně pak budu svěřen do odborné péče rehabilitace a ortopeda-protetika, v odpovídajícím zařízení.
Rehabilitační sestra Domova seniorů spolu s ortopedem, který do DS dojíždí, však rozhodli, že nikam nepojedu, protézy mi udělá firma, která je dělala i jiným klientům, rehabilitovat a učit se chodit budu s pomoci zdejšího personálu, tak jako ostatní.
Přitom k takové práci, neměl v DS nikdo příslušnou kvalifikaci a jak jsem později zjistil, způsob, kterým mně rehabilitační sestra učila chodit, byl od začátku špatný. Když se pode mnou rozpadla nekvalitně vyrobená protéza, odmítl jsem v těchto nebezpečných pokusech pokračovat, protézu jsem vrátil a znovu jsem se dožadoval, abych byl svěřen do péče odborníků. Nebylo mi opět vyhověno a rehabilitační sestra mi řekla, že si mám hledat nějakou firmu sám, když jsem nespokojen s tím, co mi nabízí!
Přestože vedení DS, vrchní a staniční sestra, včetně sociálních pracovnic, věděli o mých problémech, nikdo z nich se mně nezastal. Naopak, začal jsem být opět označován za problémového klienta, který se nechce přizpůsobit!
Na internetu jsem si našel protetickou firmu z Luže a doufal jsem, že to bude ta pravá, hlavně poté, co mně zaměstnanec této firmy osobně vylíčil, jaká jsou oni známa firma, s bohatými zkušenostmi a on odborník na protézy. Bohužel jsem později poznal, že jsem byl vlastně podveden. Důvěřujíce slibům zaměstnance firmy, o úpravě protézy a její veškeré údržbě "kdykoliv – stačí jenom zavolat", jsem mu předem podepsal poukazy na zdravotní pomůcky pro VZP.
To, co pro mě tato firma vyrobila, bylo stejně nekvalitní jako od té předcházející. Byl pak problém zkontaktovat tohoto technika a když už náhodou přijel, tak zrovna neměl potřebné nářadí nebo materiál s sebou, přestože jezdil autem. Nakonec se mnou přestal komunikovat vůbec a byl ve spojení akorát s rehabilitační sestrou DS, která se mně snažila přesvědčit, že si nemám vymýšlet a být spokojen s tím, co jsem dostal.
Častá úprava a dolaďování protézy v prvních týdnech nošení, je běžná praxe a postup, zvláště když se jedná o tzv. „prvoprotézu“. Od vrchní sestry DS jsem se dověděl, že pojedu do Rehabilitačního ústavu v Luži. S firmou, která mi vyrobila protézu a která má sídlo taky v Luži, je prý domluveno, že mně tam její zaměstnanec navštíví, upraví mi protézu a já se tam budu hned učit chodit. Řekl jsem ji, že pojedu, ale že budu chtít, aby při jeho návštěvě byl přítomen buď lékař protetik, anebo jiný odborný pracovník Rehabilitačního ústavu v Luži, který bude dohlížet na to, co dělá. A hlavně chci mít svědka, kdyby mně zase něco sliboval, co pak nebude chtít splnit. Za celou dobu mého pobytu v Luži, mně žádný zaměstnanec firmy nenavštívil, přestože jsem už v Luži telefonicky dvakrát kontaktoval majitele firmy, domluvil s ním termín návštěvy a řekl jsem mu taky, za jakých podmínek se s ním chci setkat a že jsem o tom informoval i svoji ošetřující lékařku v Luži, která s tím souhlasila. To byl zřejmě „důvod“ proč nedodržel ani jeden domluvený termín, i když to měl z firmy do Rehabilitačního ústavu pár set metrů.
Byl jsem se zeptat na možnost úpravy protézy v protetické firmě přímo v Rehabilitačním ústavu v Luži a taky jsem jim řekl, kdo mi to dělal. Odmítli mě, že s touto firmou nechtějí mít nic společného, ať si to dodělají sami. Jak jsem pak zjistil na internetu v nějakých diskusních příspěvcích, nebyl jsem sám, kdo měl s touto vykutálenou firmou špatné zkušenosti. Nedávno jsem zjistil, že tito darebáci provozují svoji pochybnou firmu i nadále.
Jedinými rehabilitacemi, které jsem v Luži absolvoval, byli asi čtyři masáže ramenou, které jsem ani nepotřeboval a společná cvičení, při kterých jsem se nic nového, co bych už neznal, nedověděl.
Již od doby co jsem byl v LDN v Dačicích, jsem posiloval a cvičil a poté co jsem měl protézy, jsem se s nimi snažil chodit, přesto že mi nevyhovovaly a měl jsem z toho doslova krvavé otlaky a odřeniny. Z mé strany byla rozhodně snaha veliká. Ovšem proti neochotě, nezájmu a záludnému jednání ze strany těch, od kterých jsem očekával pomoc, jsem neměl šanci sám uspět, přesto jsem to nevzdal.
Po návratu z Luže, jsem se objednal v DS u staniční sestry k ortopedovi s tím, že když mně nedá doktor doporučení, tak si budu stěžovat třeba u lékařské komory a požádám o pomoc sdělovací prostředky. Požádal jsem taky svojí tehdejší tzv. klíčovou pracovnici, která byla známa svým otevřeným, nezáludným jednáním a obětavým přístupem ke všem klientům bez rozdílu, aby mně pak k ortopedovi na rehabilitaci doprovodila, abych měl nějakého „svědka o tom jak tam se mnou jednají.
Na rehabilitaci u ortopeda mně pak překvapila svojí přítomnosti vrchní sestra DS, jinak taky zástupkyně ředitelky, kterou jsem tam nikdy předtím neviděl. Zřejmě dostala „zprávu“ od staniční sestry ve Vile.
Rehabilitační sestra mně začala obviňovat, že odmítám odbornou rehabilitační péči, kterou mi v DS nabízejí.
Namítl jsem, že „já potřebuji doopravdy odbornou, kvalifikovanou protetickou péči, jako rehabilitační by to měla vědět“ a připomněl jsem jí její nedávná slova, když jsem se jí ptal na její „názor“ nebo na „názor“ ortopeda Mudr. Štědrého na nevyhovující protézy, které jsem měl. Tehdy mi řekla „já protézám nerozumím a doktor Štědrý ještě míň“. „Ortoped“ Štědrý mi pak „opět odmítl“ napsat doporučení. Přítomná vrchní sestra byla na straně rehabilitace a ortopeda, na mojí straně byla „klíčová pracovnice“, kterou vrchní sestra „odměnila dlouhým nenávistným pohledem“, čímž dala zřejmě najevo, že nejen u ní, ale i u ředitelky „upadla do velké nemilosti“ a později ji to dali obě „velmi tvrdě pocítit“.
Mně bylo „řečeno“, že „si můžu stěžovat kde chci“.
V následujících dnech jsem písemně oslovil několik sdělovacích prostředků. „Zájem“ projevila za nějakou dobu akorát Česká televize. Redaktorka ČT, pořadu Černé ovce, paní Mária Křepelková se svými spolupracovníky, natočila o mně a o „firmě“ v Luži, krátkou reportáž do svého pořadu a kromě toho mi zprostředkovala kontakt na Rehabilitační kliniku v Hradci Králové. Během natáčení reportáže se mně rehabilitační sestra spolu s ředitelkou, „snažili co nejvíc očernit a lživě pomluvit“ před pracovníky ČT, takže jsem byl rád, když se tato „reportáž“ v televizi nakonec přece jenom odvysílala.
Za to, jsem „taky upadl do velké nemilosti“ vedení DS, hlavně jeho ředitelky pí. Málkové a následky toho pociťuji dodnes. Nejdůležitější pro mne je však skutečnost, že jsem se po více než třech letech zbytečně strávených na invalidním vozíku mohl opět postavit na nohy (i když ne na své) a začít znovu chodit.
Díky takovým lidem jako jsou paní Mária Křepelková z ČT, kolektiv lékařů a rehabilitačních pracovníků z Rehabilitační kliniky v Hradci Králové pod vedením primáře Mudr. Marečka a technik protetické firmy Malik, pan Milan Lamla.
Příště vám napíši „O životě ve Vile“.
(Redakce neručí za informace uvedené v textu, jde o vyjádření názoru čtenáře).
