Od doby stravování ve školní jídelně a je to už opravdu hodně dávno, nepozřu hrachovou kaši, krupicovou kaši, rádoby guláš s kolínkama a žemlovku. Bylo tam ještě několik pokrmů, které nebyly skoro jedlé, ale horší je zážitek se spolužákem.
Chodil s námi pravidelně na oběd a jmenoval se František Gabriel. Byl nejmenší ze třídy a říkalo se mu Fanoušek. Tento Fanoušek se vždycky nějak vetřel ke mně a mé kamarádce ke stolu, protože věděl, že jsme vhodné oběti.
Když bylo náhodou něco jedlého, jako třeba řízek, rajská omáčka nebo byl nějaký moučník, Fanoušek začal vykládat takové nechutnosti, že jsme opravdu oběd, vzhledem k žaludeční nevolnosti z jeho řečí, nedojedly. Fanoušek si na našem nedojedeném jídle klidně pochutnal. Dělal to docela pravidelně a ještě dnes si na nějaké jeho nechutnosti pamatuji.
Později jsem si raději obědy přestala platit a peníze, co mi na ně dávala maminka, jsem utrácela většinou za parádu. Živa jsem tehdy byla ze šumáku "Tiky", který si možná také někdo pamatuje. Byly to takové kostičky, které se rozpouštěly ve vodě. Já jsem tyto kostičky některé rozkousala a některé rozpustila ve vodě a rozkousané kostičky tím zapíjela. Nevím, jestli jsem to vysvětlila dobře, ale zasytilo mě to a dělala jsem to dost dlouho.
Z Františka vyrostl asi díky našim obědům dvoumetrový chlap. Je pravda, že možná i díky jemu jsem byla štíhlé děvče, ale to bych byla v těch letech asi stejně, i vzhledem ke svým sportovním aktivitám.
Vzpomínáte někdy na školní léta? Pamatujete si na své učitele? Jste v kontaktu s bývalými spolužáky? A co první lásky v školských škamnech? Jaká byla podle vás úroveň školství před desítkami let a nyní? Napište vaše zkušenosti či příběh ze školy. Nejlepší příspěvek oceníme. |