Chtěla bych také napsat něco ze školní docházky, zážitků je spousta, ale nějak nevím, který vypíchnout, aby to bylo jen trochu zajímavé. Na základní škole jsem byla to dítko, co se dobře učí, nezlobí a je dáváno ostatním za příklad. Kromě zpěvu a kreslení jsem snad neměla žádný větší problém.
V češtině jsem vynikala, již v druhé třídě jsem byla pozvána na "rodičovské sdružení", abych předvedla rodičům, jak mají jejich děti umět číst, sice mě to bylo tak trochu proti srsti,ale přišla jsem, přečetla jsem a všichni chválili. Pak se maminka jedné mé spolužačky (paní stavitelová),obrátila na moji maminku (obyčejnou ženu malíře pokojů) a řekla jí doslova, "jak se ta vaše holka může tak dobře učit, když je tak hubená." Musím dodat, že její dcera se také dobře učila, ale na předčítání jsem byla vybrána já.
Tak ta hubená holka postupovala výše a výše, asi v sedmé třídě jsem byla oceněna našim starým učitelem, který mě určil jako nejlepší žačku naší třídy v českém jazyce.Byla to pro mě velká pocta, ale ten pán nás měl ještě na kreslení a tam to bylo pro mě zdaleka horší záležitost. Mám ještě starý památníček, kam se mi zvěčnil i tento učitel, patřičně mě pochválil za češtinu, ale také zmínil moje neskutečné výtvarné čmáranice, ale vždy mi dal z kreslení dvojku, protože mu mě asi bylo líto.
Ke dvojce z kreslení a hudební výchovy přibyly časem dvojky z fyziky a hlavně matematiky. Měli jsme na tyto předměty svérázného učitele, který, hlavně nás děvčata, doslova vyváděl z míry. Zato učitelka chemie mě dovedla tak nadchnout, že jsem byla opět nejlepší, tentokráte z chemie, to mě samozřejmě těšilo. Přihlásila jsem se po devítce na SVVŠ, všichni víme, že to je dnešní gymnasium, měla jsem chuť na chemicko-biologickou větev, ale moje kamrádky šly na jazykovou, tak jsem šla s nimi, vždyť čeština a ruština mi taky jdou, ale přibyla ještě k ruštině povinná němčinači jiný jazyk. My čtyři děvčata ze základky jsme se dostaly do jedné třídy, tak byla spokojenost, byly jsme rády hlavně kvůli našemu učiteli matematiky, že se ho konečně zbavíme.
Dvanáctiletka se začala rozjíždět a my jsme pomalu poznávali nové prostředí, nové profesory, ale pak se stalo něco, co nás přímo šokovalo, na hodinu matematiky se nám přišel představit náš učitel ze základní školy, prý nás bude učit matematiku, čtvero párů dívčích očí se zděšeně po sobě podívalo a bylo po veškerém nadšení. Nakonec ale dopadlo všechno jinak, pan (soudruh) profesor nás znal, dokonce si nás oblíbil a někdy i použil oslovení "moje holky." Dovedl nás až k maturitě a dobře nás na ní připravil, jinak v češtině jsem skoro pohořela, povinná němčina byla "dobrá", no a jako volitelný předmět jsem si zvolila jediná ze třídy chemii, dopadla výborně, jen jsem to své učitelce ze základní školy nedala vědět, což mě později mrzelo.
Prostě někteří kantoři nechají na svých žácích stopy na celý život. Teď to víte i vy, ale jistě každý z vás má nějakého svého učitele v srdce dodnes.Takový už je život.