Důchodce Fanouš Hovorka je člověk nekritický. Jako každý člověk má o sobě daleko lepší mínění, nežli zaznamenává jeho okolí. Má dokonce i právo si o sobě myslet, že se liší od ostatních sobě rovných jedinců. Nekouří, nepije, nehraje karty. V obci dosáhl jistého věhlasu. Byl postupně obecním kronikářem, předsedou Osvětové besedy, pokladníkem fotbalistů, organizátorem zájezdů sportovců i železničářů. Prožil svůj život v činorodém ruchu. Na stará kolena se stal hlídačem v obchodě s drahými parfémy. Sám si nastavil jakousi laťku a svým metrem začal poměřovat ostatní. Již dvacet let žije sám. Naštěstí se o sebe dokáže postarat.
Od mládí to byl takový Mirek Dušín. Zasažen Foglarem, žil si svým životem. Měl štěstí. Byl dobrým studentem. Na vojně se nesetkal se šikanou. První rok proflákal na divizní telefonní ústředně, dosloužil pak u železničního vojska. Na železnici vytrval čtyřicet tři let, v klidu, nadřízenými nepovšimnut. Na neřesti jiných se dívá z nadhledu. Pohrdá notorickými alkoholiky, lakomci a hospodáříčky. Je to bezkonfliktní člověk. Má však životní výjimku. Nesnáží pánbíčkáře a s lidovci vede zahořklý boj.
Od osmnácti let sloužil Českým drahám. Nechodil na taneční zábavy, nenavštěvoval hospody, různé akce venkovské chasy jako kácení máje, předmanželské svíce, mrskuty. Nikdy nebyl na honu a nikdy se neúčastnil masopustního průvodu. Prostě sloužil a cestou ze služby svítil zlatými nárameníky. Neustále ležel v knihách, byl čilým dopisovatelem železničářského tisku. Žil si život v klidu.
V pozdějším věku mu začalo vadit hodně věcí. Proč opilec Dlabola spává po příkopech? Co je to za partu, posedávající před prodejnou za každého počasí? Že popíjí pivo za devět korun se dověděl náhodou. Je neustále na štíru s věřícími. Za účelem nemístných poznámek se zahloubal do historie a argumenty buší do pevnosti, zvané víra. Dosáhl akorát toho, že je ve vsi neoblíben. Vysmál se místnímu lidoveckému bossovi, že si nechal v sousední vesnici posvětit auto a že jako účastník zájezdu na pohřeb papeže Jana Pavla II. spatřil akt dvacet kilometrů od Říma na parkovišti z velkoplošné obrazovky. Pointa byla v tom, že přímý přenos přenášela doma veřejnoprávní televize. Celá výprava o tom, že se na náměstí nedostane byla cestovní kanceláří upozorněna!
A tak to jde pořád dál. Sám sobě neposkvrněný povýšil se do role karatele. Bohužel se stal i objektem zájmu různých asociálních živlů, které se na něj obracejí s prosbou o nenávratnou půjčku. Jako dobrák často přání vyhoví, a tak získává navíc i pověst hodného blbce.
Ve službě, totiž v obchodě, to s ním už není k vydržení. Pozoruje cvrkot na rušné ulici před prodejnou. Najednou se ozývá silný hlas. Megafon oznamuje, že hřích přerušeného těhotenství přivede viníky přímo do pekla. Šílený kazatel halasí, nevnímá okolí, těžký kříž však nevláčí on, ale mnich v černém rouše. Jindy ulicí procházejí oranžoví panáci, bubnují, poskakují a vykřikují Hare Krišna. Všechny tyhle události hlídač komentuje. Zná všechny žebráky a bezdomovce. Komentuje vystoupení pouličních hudebníků. Kritizuje vášnivě kuřáky, kteří nevynechají jedinou přestávku ve službě bankovních úředníků.
Má také pozdní lásku. Sedmdesátnice mladistvého vzezření s ním občas zapřádá telefonické rozhovory. Ještě před čtyřmi lety byla setkání doplněna umírněným sexem. Nyní se už ti dva jenom vykecávají. Přítelkyni jsou známy Frantíkovy úchylky, sklon k mentorování a nekritický přístup k prohřeškům jiných. Jakmile partner začne do telefonu ještě milostně blábolit, srazí jej do smutné skutečnosti větou: "Vztyk a odchod k zrcadlu!“ Tahle žena jednou prohlásila: "Přestaň se už konečně vznášet a sestup na pevnou zem!“
Patřičné lekce se ale horlivému mentorovi dostalo přímo od prodavaček. Jednoho teplého letního večera marně hledal v šatně svoji oblíbenou zelenou bundu. Nenašel ji. Odešel na vlak jenom v pletené vestě. Čtyři dny pak v prodejně sloužil kamarád.
Jaké bylo překvapení příchozího, když jej v šatně přivítala jeho oblíbená bunda. Byla vypraná! Tento osamělý muž kritizující vše kolem, neuvědomil si smutnou skutečnost. Přihlásila se totiž prodavačka Jarinka. A naprosto tiše a do ouška se přiznala: My jsme se už na tu vaši bundu nemohli dívat. Vypadal jste jako bezdomovec!“
Hlídač dodnes neví, co jej zranilo víc. Poznání drsné skutečnosti, nebo několik velkých hořkých čokolád jako daň za krutou pravdu!
