Můj milovaný šatník

Správně bych asi měla říct můj průšvihový šatník, protože já jsem na všeliké průšvihy magnet. Tak například takový jednoduchý kousek dámského oblečení - sukně.

Za prvé ji od dětství nemám zrovna v lásce. Špatně se v ní  lezlo po stromech! V první třídě mi byla zakoupena vínově červená plisovaná suknička a v té jsem statečně chodila do školy ještě v pětce, i když v té době už mi z ní koukalo půl zadečku! Takže moje maminka je vlastně vynálezce minisukní, jenže si to nenechala patentovat. Sukni oblékám opravdu jen k vážným příležitostem, jakou bylo například frýdecké kladení věnců k pomníku padlým asi tak před padesáti léty :-)

Za znění pochodu padlých revolucionářů jsem za naši školu stoupala po schodech s kyticí rudých karafiátů a co čert nechtěl, na posledním stupínku jsem si delší sukni jaksi přišlápla a vážnou pietní siestu jsem korunovala rozplácnutím se na mramoru mezi opentlované věnce. Inu, padlá k padlým!

K sukni patří nezbytné punčocháče. Své první silonové jsem poprvé oblékla snad až v šestnácti do tanečních. Do té doby jsem byla svou maminkou nucena nosit k sukni takové ty pravé bavlněné vroubkované, co se jim na kolenou dělaly krásné boule, fuj.

Byla jsem pozvaná na jedno výběrové řízení do velkoměsta. Abych udělala dojem, navlékla jsem se opět do slavnostních šatiček a vyrazila. Punčocháče mi při chůzi začaly sklouzávat po hladkých kalhotkách. Každou chvíli jsem je nenápadně, (hlavně nenápadně!) , tahala opět do pasu. Marně. Po několika dalších krocích opustily přidělený sektor a začaly sklouzávat ke kolenům. To už se nenápadně upravit nedalo, tak jsem vyhlížela po obou stranách ulice nějaký lokál, kde bych na hospodském záchodku své neposlušné punčocháčky trochu zkrotila. Konečně!  Ale v tu chvíli už  jsem měla štrample shrnuté až ke kotníkům a tuto nehodu nezakryly ani  dost dlouhé šaty. Snažila jsem se s personálem udržovat oční kontakt, aby náhodou jejich pohled nezachytil mé silonové onuce kolem kotníků. V malé místnůstce jsem punčochové kalhoty tak vehementně tahala do pasu, až se mi do silonu zabořil prstík a dalším potáhnutím jsem si vytvořila originální punčocháče, kdy přední díl držel na gumovém pásku v pase a zadní díl nebyl, nebo chcete-li to přesně popsat, tak na zadním díle bylo trochu větší puštěné očko, asi tak velikosti lavoru - no zkraťme to, čouhala mi z nich-naštěstí schovaná pod šaty - celá zadnice.

Zadnice - na tato místa my, ženy, oblékáme spodní kalhotky. To vám takhle taky někam jdu, na sobě nové nádherné kalhotky ozdobené na nohavičkách krajkou. Po ujití několika kroků mě začaly krajky bolestně řezat do stehen. Jak jinak - hlavně nenápadně - jsem kalhotky různě posunovala. Tu nahoru, tu dolů a hned zas nalevo nebo napravo. Nic nepomáhalo. Už jsem uvažovala o tom, že skočím někam do křoví a kalhotky svlíknu a radši půjdu naostro. Křoví žádné a já už málem odříznuté nohy od těla. Poslední zoufalý pokus. Zadní díl kalhotek jsem  vehementně tahala málem až k lopatkám a kalhotky volily nejkratší cestu - nasoukaly se do průrvy mezi půlky. Stehnům se konečně ulevilo a já jsem si v padesátce poprvé vyzkoušela, jaké to je nosit moderní tanga. Už chápu jejich slovenské pojmenování tri niti v riti.

A pojďme níže. Například ponožky. Měla jsem jedny speciální zimní, co nebyly ponožky, ale podnožky. Ony se totiž v botě  při každém kroku shrnovaly, až jsem je měla srolované pod chodidly. Chození s takovými výstelkami taky není žádný med, a co sto metrů sundávat v mrazu na cestě boty a natahovat ponožky nad kotníky, je pro silné nátury.

Brrrr, mráz, zima, oblečeme si kabát. Jsem z chudé rodiny a dostávali jsme od sousedů obnošené svršky. Bylo mi jedenáct, když maminka pro mne  přešila nějaký pánský kabát, který byl tak hnusný, že jsem vždy trpěla, když ho na mě navlékla a modlila jsem se, aby už bylo jaro. Šla jsem se sestrou po Porubské hlavní třídě a moc jsem spěchala, ať mne v tom hubertusu neuvidí hodně očí. Loudající sestřičce jsem pošeptala, ať jde rychleji, že mám na sobě ten strašácký kabát. Moje čtyřletá milovaná sestra začala na celou Leninovu třídu uječeným hláskem vykřikovat věty, které slyšela doma u  maminky: „Lidičky, podívejte se na ni, takový krásný kabát a slečince se nelíbí!!!...“ Do té doby nevšímaví lidé se zastavovali a okukovali mne jak na módním molu. Červená jak rak jsem utíkala z místa činu ...a v hlavě kula plán na sestrovraždu. Sestru jsem naštěstí nezabila............ ale někdy mám chuť zabít výrobce podprsenek. Ještě se mi sice nepodařilo podříznout si poprsí ostrým drátem kostice, jak se to stalo jedné kamarádce, ale i tak jsou kostice mým úhlavním nepřítelem. Jakmile si jednou ty dráty najdou cestu z tunýlku, do kterého byly zašity, je o zábavu postaráno. Opět, hlavně nenápadně, se snažím vykukující a do prsou píchající potvůrky posouvat zpět. A další svízel s tímto kouskem prádelka, když se ohnu, kozy opustí chlívky a jdou volně na pastvu. V tu chvíli je název podprsenka na místě. Mám ji totiž opravdu jen pod prsy. Gumová ramínka taky dovedou pěkně zamávat s člověkem. To jsem takhle běžela s vnoučkem na Běhu města Bohumína a kameraman nás zabral při průběhu cílem. Tak v přímém přenosu mohli diváci sledovat v detailu, jak do cíle jako první poskakují nahoru dolů má kůzlata a pak teprve vbíhám já s vnoučkem.

Tak honem na ta místa navlékneme tričko. To je nejproblémovější kus mého oblečení. Každé triko pokypu nějakým jídlem tak, že skvrny už nikdy nevyčistí ani Vanisch. Pro nezasvěcené vysvětlím, že pojem pokypu není překlep, nepatří tam pokapu, protože pokapat znamená několika maličkými kapičkami, kdežto tady na ostravsku se slovem POKYPU rozumí, že si triko od límečku až po spodní okraj zbabrám tak, že si na něm vytvořím chodící jídelníček. Téměř každé tričko se mi po vyprání roztáhne a zkrátí. Jednou jsem si zakoupila taky jedno levné u ťamanů a z podpaží trčela niť. Ve snaze ji utrhnout jsem potáhla, šlo to podezřele lehce, a ejhle, najednou jsem měla tričko bez rukávu. Pak už byla jen otázka času, kdy i na druhém rukávu najdu  a potáhnu za tu správnou niť, aby triko bylo symetrické. Ještě se musím zmínit o kalhotech. Samozřejmě nejpikantnější jsou situace, kdy povolí šev na zadku. Ale jaký horor jsem zažila jednou v noci! Při jízdě na kole se mi do řetězu namotala nohavice. Poskakovala jsem po jedné noze a  cloumala kolem dopředu a dozadu. K vysvobození kalhot bych potřebovala obě ruce, ale jednou jsem musela držet kolo a druhou jsem si na inkriminované místo svítila blikačkou. Náhle jsem při svitu měsíce zahlédla po chodníku kráčející postavu a zoufale jsem škemrala u kolemjdoucí paní, jestli by mi nepomohla.  Nevím, jak si to vysvětlila ona oslovená, ale odsekla, ať si dělám srandičky z někoho jiného.  Než jsem jí stačila v té tmě vysvětlit, oč tu běží, byla tatam. Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Jedinou záchranou mohlo být svléknutí kalhot, čímž bych osvobodila tělo a pak snad se mi podaří  uvolnit i zakousnutou nohavici. Při tomto velice krkolomném manévru jsem se za chvíli válela na zemi i s kolem. Pomaličku jsem se coby zmítající žížala na té prašné opuštěné komunikaci vysvlékla jak had z kůže. V poslední fázi pak v podřepu jak chytrá horákyně, ani oblečená, ani neoblečená,  se svítilnou v zubech točila pedajlí a  pokoušela se  vytočit kalhoty z ozubí... Po čase, který se zdál nekonečný, jsem konečně nohavici uvolnila, navlékla se zpátky do kalhot a pokračovala v jízdě.

Nemám peněz nazbyt a protože mám jen jediné slušné kalhoty, které taky občas potřebuji vyprat, naskýtá se otázka Co na sebe? Mám sice v šatníku  několik dalších letitých kousků, ale z těchto jsem trošičku ....ale opravdu jen trošičku povyrostla, takže mi chybí k jejich zapnutí v pase asi tak pět, možná  deset centimetrů. Tuto malou nesrovnalost můžu vyřešit tak, že do knoflíkové dírky prostrčím provázek, uvážu očko a to nasunu na vzdálený knoflík. Vše zamaskuju delší halenkou a nikdo (teď kromě vás) nic netuší. Pak se mi ale stalo, že jsem se v takových kalhotech při odchodu z obchodu ohnula při zavazování tkaničky a lusk, knoflík odletěl. Opět, kdo z váz nezažil, nedovede si představit jaké úsilí mne stálo v dalších chvílích nenápadně při chůzi přidržovat kalhoty v pase oběma rukama. Což o to, samotné držení by až tak velký problém nebyl, ale já nesla v každé ruce plnou tašku!!!

Přes všechny nesnáze svůj skromňoučký a nemódní šatník miluji. Už proto, že některé kousky mi připomínají dárce - například tyhle šatečky mi věnovala přítelkyně Květuška a tenhle šál jsem dostala od kamarádky Aničky...