Peřiny

Husy byly součástí mého mládí a následně zimní draní a obzvlášť tzv. dodery byly velice oblíbené. Většina žen, tehdy zvané tetky, se scházely po večerech a program byl daný děním ve vsi. Většinou se za zimu stíhalo drát ve dvou rodinách a další rok zase v jiných. Pěkně na střídačku.

Děti se též zúčastňovali, ale jen do určité doby a obšťasňovaly tetky svými dětskými historkami. Ale musely jít v danou hodinu do postele a pak už se řeč stáčela jiným směrem. Poslední den byl slavnostní a doderky se slavily domácím vínem a dorými buchtami nebo i cukrovím. Proto mě peří doprovází celý život.

Po mnoha letech začaly peřiny dosluhovat a bylo rozhodnuto  dát peřiny vyčistit a přesypat do nového sypku. Jediná čistírna ve městě se ochotně ujala peřin. S radostí a pýchou nad novými lůžkovinami zalézám do postele. Už to nebyly duchny, ale do kostek našité přikrývky. Úplně nový naškrobený sypek nejenže šustil, ale byl jaksi tvrdý a kostky se nechtěly přizpůsobit tvaru mého těla, ale přikrývka se ohýbala ve švech mezi kostkami, takže pod deku táhlo ze všech stran. "Musím to vydržet," říkám si každý den, "však se to omačká a bude dobře" a po několika dnech špatného spánku konečně usínám brzy.

Po delším čase užívání takto "obnoveného" zjišťuji, že se konečně může dobře naklepat deka - už je sypek poddajný. A polštář? Z toho je schumlaný cucek, protože chybí to nej... Čištěním zmizel téměř všechen prach a peří je už zřejmě jen jako vata. Možná, že v dnešní době používají na čištění peří jinou technologii a prachové peří při čištění takzvaně nezmizí. Je několik vzorů, ale kostky už ne. A k čištění v průmyslové čistírně mám též svoje výhrady. Znám několik žen, které si perou peřové přikrývky doma a bez obav.

Nevadí mi spát v létě pod dutým vláknem. I moje děti a částečně alergická vnoučata spala pod dutým vláknem, ale časem se vrací, téměř všichni, k peří, za které vděčíme maminkám.