U Baltu v NDR

Rozhodl jsem se, že přispěji svou troškou do mlýna na téma tohoto týdne: Moře.

K moři moc často s manželkou nejezdíme. Naposledy jsme byli u Baltu, v tehdejší NDR, konkrétně v Ückeritzu. Bylo to někdy v roce 1972. Do Ückeritzu jsme se vypravili z Ostravy vlakem přes Prahu a Berlín s obrovským kufrem, ve kterém jsme měli sbaleno taky svoje "bydliště", asi metr vysoký stan, "áčko". Místo na postavení našeho stanu jsme našli v jednom z kempů. Mezi stany Němců, které jsme si pojmenovali "cirkusové šapitó" protože byly velice obrovské, se náš stan úplně ztrácel.

Kolem kempu vedla cesta, po které pořád někdo chodil nebo jezdil. Jednou, když jsme měli siestu, slyšel jsem dětský hlásek, jak povídá mamince: "Mami, podívej, tady mají postavený stan taky pro psa!" To se mě dotklo, protože tím byl myšlen stan náš! Tak jsem po čtyřech (jinak to nešlo) ze stanu vylezl ven a hlasitě jsem zaštěkal. Celá rodinka zůstala stát jak opařená a nevěřícně na mě civěli, protože místo psa vylezl ze stanu chlápek, který na ně štěkal! Nakonec se rozchechtali, pozvali nás k sobě na kafe a dobře jsme si popovídali. Nechápali, jak někdo může kempovat s takovým maličkým stanem...

Ückeritz leží ta takové úzké "kose" - úzkém pruhu pevniny, která je jak z jihu, tak ze severu omývána mořskými vlnami. Vlny, pochopitelně, neustále hlučely, stejně jako stromy, které tam rostly. To byl taky důvod, proč mě manželka několikrát za noc budila, abych se přesvědčil, zda nám nehrozí zaplavení. Ve tmě jsem šmátral venku před stanem rukou, ale byl tam vždy jen suchý teplý písek jako vždy, a nic se nedělo! Po několika dnech to manželka vzala jako fakt a nechala mne celou noc spát!

Tak to jsou naše první a poslední zážitky od moře. Že stály za to, to je patrné z toho, že si to i po těch létech pamatuji! Ale, co bylo včera k obědu, to jsem nějak zapomněl! Zdravím z Ostravy všechny seniory, čtenáře i60!