Les - moje oáza klidu

Tak jako každé jaro zazní volání lesa. Vezmu pejska a vydám se polní sestou do lesní  oázy klidu.

Kolem polní cesty mě doprovází rozkvetlý lán žluté řepky, který sahá až k lesu. Kraj lesa mě vtáhl do sebe svou jarní krásou. Převlékl se do zelené uklidňující barvy, převládá vůně modřínů, břízky mě zdraví svými korunami stromů, které se v rytmu větru pohybují a zpívají si svou jarní píseň. Je po dešti, jehličí voní podhoubím a slibuje úrodu. Vzrostlé smrky stíní spoustu borůvčí asi  letos bude spousta borůvek keříčky jsou samý květ.

Jdu dál lesní cestou tam k mému místu u potůčku, sedám na vlhký pařez, koukám do bublající vody a v duchu lesu vyprávím. Vypovím mu vše co mě trápí, větve stromu se nakloní a upustí pár lístečků, které mě pohladí po tváři. Rozumí mi a já jemu. Na oplátku mi les vypráví o tom, jak byla těžká zima. Vidím kolem sebe spousty vyvrácených stromů, které nevydržely hrátky počasí, obrovské kořeny trčí vyčítavě k nebi. Les je z toho smutný a já s ním. Žaluje na lidi, kteří si neváží přírody a ničí vše v ní. Žaluje na kůrovce.

Oči mi ulpí na spoustě rozkvetlých sasanek a zeleného kapradí. Kapradí se sklání nad potůčkem a smáčí své výhony v průzračné vodě. Bílé kvítky sasanek se odráží na vodní hladině, která si s jejich obrazcem pohrává. Ještě dvě místa jdu navštívit. Kraj lesa, kde pod obrovským bukem rostou konvalinky a jaterníky. Pejsek zůstává stát a kouká spolu se mnou jak z houštiny vyjde srna. V úžasu zůstává na místě a pozoruje, kdo ji ruší v její oáze lesního klidu. Oči jako dva korálky se zalesknou, pohodí hlavou a ozve se její varovné zapísknutí. Pak skoky zmizí v houští. Cestou ke konvalinkám procházim část lesa, kterému říkám „pohřebiště stromů“.

Je to scenérie jak z hororového filmu. Spousta trouchnivých pařezů a stromů, mezi obrovskými kameny porostlými mechem. Rychle toto místo opouštím, působí opravdu strašidelně. Pak už mě vítá stařičký buk s větvemi až k zemi a pod ním zahrádka konvalinek. Jaterníků ubylo jsou už odkvetlé. Utrhnu si jen pár konvalinek, aby i ostatní pocestní se mohli pokochat jejich krásou. Hledám na kmeni buku vyrytý monogram v srdíčku.

Je tam, sice ne tak zřetelný jak před spoustou let, ale písmena R + F jdou přečíst.

Jako by to bylo včera, vidím kudrnatého chlapce jak malým nožíkem vyrývá do kůry stromu velké srdce kolem písmen našich jmen. Buk tu stojí dál, aby řekl: zastav se a vzpomínej. Usedám pod něj, pes si dá hlavu na můj klín a já vzpomínám.

Cestou zpět k domovu se na kraji lesa zastavím, poděkuji za načerpání síly, kterou mi les dal, a těším se, až les vydá svou úrodu hub a já s láskou k němu ho zase navštívím. Příště si už vemu košík na houby les mi totiž zašeptal, že letos porostou.