Když chceme zdůraznit, že je něčeho příliš, řekneme "moře". Mně vyvstává na mysli zejména "moře chyb" ve slohových pracích mých studentů. Ale to je profesionální deformace. O těch nechci mluvit, dokonce na ně nechci ani pomyslet.
"Moře" vody, to je jiná, to sedí. Moře je vždy "moře" vody. Moře má sílu a magii nás okouzlit jednou provždy. Mě se poprvé dotklo kdysi v Polsku na Baltu. Bylo studené a nad ním nepřetržitě padala z nebe další voda. Prostě pršelo a lilo střídavě. Zůstávala naděje, že se z písku vyloupne aspoň kousek té drahocenné zlatavé "smůly". Jantaru se také nedostávalo. Na Balt nechci, chci do tepla..
Černé moře v Bulharsku to jistilo. Nehledě k tomu, že moře bylo opravdu černé a vlny úžasné, znepokojovaly mě na plážích vyvržené medúzy, které se občas prolnuly i ve vodě kolem mého těla. Existuje nějaké "jiné"moře, na které by bylo spolehnutí?
Otázka zůstala otevřená až do 67.roku, kdy se "pohnuly" ledy a naše rodina jakýmsi zázrakem obdržela devizový příslib do Jugoslávie. Jadran mě uhranul. Skalnatá pobřeží s velkými plochými kameny, zrovna prostřenými pro opalování, neměla konkurenci. A na dosah město jako z Pohádek tisíce a jedné noci - Dubrovník. To je ono! Zajásala jsem nad průzračnou zelenomodrou hladinou.
Bohužel, bylo to na dlouhá léta poprvé a naposled. Příslib už vícekrát přislíben nebyl a a rozplynul se v modrých dálavách. To nezapomenutelné naštěstí uvízlo v koutku paměti a prodralo se na povrch v 90. letech. Tentokrát jsme s mužem objevili ostrůvek Murter a zůstali tomuto kousku země, omývané mořem Jaderským, věrni po několik let. Netoužili jsme po písečných plážích, ani po hlučném betonu s "ručníkem na ručníku". Denně jsme absolvovali dlouhou procházku kolem provoněného pobřeží, za zpěvu cikád až tam, kde se moře otevřelo jen pro nás a naše smysly. Zelenomodrá plynule přecházela v zelenou a pak se ztrácela v modři nebe. Tyrkysové opojení! Úžasné! Pokaždé stejné a pokaždé jiné. Museli jsme se tam vracet, nebylo vyhnutí.
Pak jsme objevili Korsiku. Malý zázrak uprostřed Středozemního moře. Voňavý a barevný ostrov, jehož obyvatelé, ať chtějí nebo nechtějí, jsou Francouzi. Pláže v Portu byly pokryty drobnými oblázky. Bílými, růžovými, šedivými. Tolik odstínů a kreseb! Kufr při návratu ztěžkl oblými suvenýry. Tak tady se ještě taky uvidíme! Moře je živé a bouřlivé, nad ním se tyčí štíty hor.
A pak ještě jemné písečné pohlazení u téhož moře na jihu Francie v Montpellier a kousek dál "středozemní" zas trochu jinak na severu Španělska. Stále totéž moře, jen jiné barvy, jiné pláže, jiní lidé. Moře je spojuje.
A ještě je tu oceán.Ten Atlantický, úplně "jiné moře", chladné a burácející. Voda ani nemá čas se pořádně rozstříknout a už ji zase rve proud. Je jedno, jestli je to v Bretani na severu Francie, nebo v Trafalgaru na jihu Španělska. Masa vody spojující kontinenty, lidské dějiny. Životodárná voda.
Také milujete moře? Co se vám na něm nejvíce líbí? Které moře vás nejvíce nadchlo a proč? Chtěli byste u moře bydlet? Napište svůj příspěvek na téma "Moře". Ten nejzajímavější oceníme. |