Pěkně bolavý výlet do Prahy

Blažená léta osmdesátá! Po životních peripetiích, drastickém rozpadu manželství, čtyřletém společném bydlení se dvěma dětmi a s uraženým cholerikem nastalo vyřešení, těsně před tím, než bych se ocitla na psychiatrii - v lepším případě. Vše se uklidnilo, začali jsme zase pozvolna žít. Děti byly odrostlé, báječné, měla jsem pěkné zaměstnání. Vítala jsem osvobození, budu konečně pěkně žít. Také kultura, sport, péče o sebe i o děti.

Co podniknu? Vypravím se jeden den do Prahy, projdu se, navštívím známé a půjdu se podívat do průmyslového muzea na výstavu šumavského skla. Byl krásný jarní den, tak jak se po dlouhé zimě do Prahy obléci? Kabát jsem měla luxusní, koupený z UVY, dokonce přímo z přehlídky, protože jsem tehdy měla míry manekýn, a tak takové výtvory se tam po přehlídkách prodávaly s velikou slevou. Byl z krásné vlněné látky, smetanově modrá kohoutí stopa, hladký, se stojáčkem, po celém obvodě lemovaný tmavomodrým sametem. Patřilo k tomu něco mezi kapucí a šátkem,s třásněmi, což se mohlo jako šátek nosit kolem krku, v případě, že by se to dalo na hlavu, byl z toho model "polednic", jak to pojmenovala moje dcerka. Zkrátka odvážně krásný model, k tomu krásné doplňky, mimo jiné i semišové modré kozačky na kramflíku. S tím byl najednou problém, pochopila jsem, že na vysokém kramflíku celý den po Praze nevydržím. Rychlé rozhodnutí. Vezmu si dosud pohledné modré kožené boty z NDR jen s polovysokým silnějším kramflíkem s páskem přes nárt, které se také hodí, a hlavně v nich vydržím. Stalo se.

Stojím v metru, vagon je skoro celý obsazen. Ale děs. Jak nastupuji z boku, lehce jsem zaškobrtla, kramflík se nějak zvrtnul a levá noha - úplně celá - mi zajela do mezery mezi nástupištěm a vláčkem, který se lehce pohupoval ze strany na stranu. Ve vší parádě jsem padla na zem s rukama rozpaženýma, s řevem, s jedinou snahou rychle vyndat nohu, což se mi podařilo. Velké štěstí. Nikdo nestačil ani pomoct, jak rychle jsem vyskočila, dosedla. Všichni jen beze slova celou dobu koukali, nevím, co si mysleli, ani to nechci vědět.

Ten den to nebylo všechno. Výstava skla byla nádherná, exponáty z různých šumavských skláren, kochala jsem se. Vycházím po prohlídce ven, proboha leje jako z konve. Lesklé terasové schodiště je pěkně klouzavé. Boty mě zradily opět. Tentokrát škobrtnutí, vybalancování, ale ulítl kramflek.To ještě chybělo. Co teď? Kramflek do ruky, snad najdu uvnitř nějakého údržbáře, který mi ho přibije.

Velká hala je prázdná, šatna až za rohem, nikde ani noha. Musím botu nejdřív zout, pak doskáču někam k šatně a budu jednat. Sedám si na židli, chci botu zout, rozepnu páseček, bota zout nejde, bota je k noze přibitá hlavičkami hřebíků do paty, hlavičky jsou dost velké, takže noha nekrvácela. Zkouším vší silou, nepodařilo se. Chce se mi brečet. Potřebuji, aby někdo za botu vzal větší silou. Přijde záchrana? Za co jsem trestaná, co jsem komu udělala, proč zase já. Slyším kroky. Seshora po hlavním schodišti přichází takový elegantní, nádherně oblečený gentleman. Oslovuji ho s prosbou, že jsem v nouzi, zda by mi mohl pomoci.

Odpověděl: "Samozřejmě, madam, co potřebujete?“ Když jsem ho požádala, aby mi utrhl přibitou botu z nohy, zdvihl ruce do výše a vyděšeně volal: "Proboha to ne, zavolám vám taxíka, sanitku, tohle ne.“ Tak jsem jen poděkovala a rozhodla se, že se nějak dokotlám k šatně a tam najdu pomoc. Při tom kotlání se noha uvolnila a z ucpaných děr tekla krev. V šatně se mě ujala hodná paní šatnářka a údržbář, nohu zalepili, kramflík přibili a já jsem se odplížila na autobusové nádraží, dojela domů a druhý den si nechala píchnout tetanovku, pro jistotu.