„Máš velkou spotřebu papoušků,“ prohlásil cynicky manžel, když zjistil příčinu mé uslzené tváře. Opět uletěla korela, která, jako všechny její předchůdkyně, volně poletovala bytem a na kleci jen přespávala.
„To je ta tvoje voliéra 3+1. Pták patří do klece!“ Přesto se nechal obměkčit a druhý den jsme jeli pro dalšího potenciálního uprchlíka. „Musí to být žlutý sameček, s růžovými nožičkami,“ snila jsem nahlas v autě a zahlédla nechápající výraz a pozvednuté obočí řidiče. Při zpáteční cestě náš nový přírůstek tak zuřivě lomcoval krabicí, že jsem měla obavy, že odletí i s ní, dříve než dojedeme domů.
„Je to Rambo,“ řekla jsem v bytě a zahlédla shovívavý úsměv, který se vzápětí křečovitě změnil, to když pták po mé špatné manipulaci s krabicí neskončil v kleci, ale na skříni v dětském pokoji. „A je to tady zase,“ zasyčel pán domů a šel do dílny lepit modely letadel. Rambíček zůstal na skříni dva dny, až ho vyhnala žízeň a jakoby s námi bydlel odjakživa, zamířil do klece, chvatně se napil a vystřelil ven. Byl černý jako kos, protože úklid nedostupného místa jsem odkládala delší dobu. Jemu se zde líbilo, později zde přespával a uklidil vše sám (něco přidal!). Do krmítka chodil, když jsme byli v práci, abychom ho náhodou „nezabásli“.
Naučil se mluvit jednoduché věty a několik dalších slov. Při výuce slova „pusinku“ jsem špulila vlastní a doháněla opeřence k zuřivosti. Koulel očima, sice po mě opakoval, ale v nečekaném okamžiku mně prokousl ret a tvář. Vůbec měl oblibu v kousání, tak postupně vzaly za své kabely, přívodní šňůry spotřebičů, lišty, tiskoviny, daňová přiznání a mnoho dalších předmětů. Nevím, jak to dělal s kabely, že přežil, zatímco já registrovala občasná „brnění.“ Měl se jmenovat Kostěj Nesmrtelný. Škodil usilovně kde se dalo a sousedy pískáním totálně vytáčel.
Jednou se usadil na televizní stolek, opřel si bříško o obrazovku a klimbal. „Bude mi překážet,“ řekla jsem si a zapnula televizor. Zaprskalo to, papouch zdvojnásobil svůj objem a zkameněl. Statická elektřina vytvořila z jeho chocholky korunku hodnou páva v zámecké zahradě nebo náčelníka Apačů. Byl totálně paralyzovaný, že se nebránil, když jsem ho vzala na prst a přenesla do klece. Na obrazovce zůstal naprosto čistý obrys ptáčka ve zdvojnásobené velikosti, obklopený miliony úlomků peříček rozsetých po celé obrazovce. Autor uměleckého díla se nepohnul do večera, a když se zmátořil, začal blábolit nesmysly.
Naštěstí, šok nezpůsobil trvalou ztrátu nabytých „vědomostí“, a tak jsme společně kecali dál, dokud nešťastnou náhodou neulétl otevřeným oknem ve chvíli, kdy vítr odvál záclonu. Měla jsem ho ráda. Byl poslední, ale nezapomenu ani na ty před ním.