Budeme mluvit o jednom z velkých omylů, kterým ženy podléhají. A sice o tajemném slově vkus. Jak to, že některá žena ho má a jiná ne? Jak je možné, že některá je vždy dobře oblečená a ví, že jí to sluší? Zatímco jiná, ať dělá, co dělá, se ani v drahých a kvalitních šatech necítí. Je vkus vrozený? Nebo se dá naučit?
Módní poradkyně Táňa Havlíčková má na toto téma zajímavou teorii. Podle ní je potíž v tom, že jsou ženy přesvědčeny, že umět se obléknout je něco podobného jako umět vařit. „My si prostě myslíme, že oblékat se umíme všechny. Že je to něco jako vaření, prostě je nám dáno tomu rozumět a hotovo,“ říká.
Ono vlastně přirovnání k tomu, že si každá žena myslí, že umí vařit, není úplně výstižné. Protože k vaření si často bereme kuchařku, recepty od mámy, od babičky, od kamarádek. Nevidíme na tom nic divného. O vaření mluvíme, radíme se, zkoušíme jedna od druhé nové postupy. Ale co se týká oblečení, mnohé ženy si poradit nedají. Nechtějí. Připadá jim to jaksi ponižující. „Mně se to tak líbí,“ prohlašují, i když si samy těmi slovy nejsou tak jisté.
„Ptát se nějaké jiné ženy na to, co mi sluší a co si mám oblékat, se prostě nehodí,“ popisuje Táňa Havlíčková pocity mnoha žen.
Nikdo nerozumí všemu
Nejde jen o oblečení. Kadeřnice se shodují, že nejsložitějšími zákaznicemi jsou dámy ve věku mezi padesátkou a šedesátkou, které přicházejí s jasnou představou, co chtějí. „Opatrně zákaznicím ukazuju různé účesy, které by jim seděly více, a opatrně jim naznačuju, že kvalita vlasů se s přibývajícími roky mění, tudíž není vhodné je stále barvit na blond, tupírovat a podobně,“ vypráví kadeřnice, která si nepřeje uvést jméno, aby své zákaznice nenaštvala. „Ale já to takhle chci, jsem na to zvyklá, říkají ty dámy. Přitom jsou nespokojené, objednávají se stále častěji, vidím na nich, že s výsledkem nejsou úplně srovnané. Vnitřně nevědí, co chtějí, ale tvrdí, že vědí,“ vysvětluje.
Táňa Havlíčková, která pořádá semináře, kde ženám radí, jak se s podobnými nejistotami vyrovnat, říká, že si velmi váží takových, které si dovedou přiznat, že oblékání, účesy, zkrátka vkus, není jejich silná stránka. „Ženy, které o sobě vědí, že mají talent na jiné věci, než na hadry, často zkrásní a naplní svou duši sebejistotou, když si nechají poradit a dojde jim, že chtějí být takové, jaké jsou uvnitř. Ne takové, jak to od nich očekává okolí. Já například sama dobře vím, že spoustě věcí nerozumím. Na součet dvou dvouciferných čísel musím použít kalkulačku. S uměním se obléknout je to podobné jako se schopností zvládat matematiku, je to talent daný od Boha. Naopak ale vím, že mi Bůh dal talent vidět do duše a umět podle ní obléci tělo,“ vysvětluje.
Proč si nenechat poradit?
Přiznat si, že matematika je pro nás španělská vesnice, je jednodušší, než si říct: Já prostě nemám vkus, neumím se oblékat, nejsem spokojená sama se sebou. Je hodně těžké si to připustit. Mimo jiné proto, že milosrdnější si je v takovém případě říkat: Přece se nebudu zabývat takovými malichernostmi, jako je móda. Přece je zbytečné jít se v padesáti někam radit, jaký střih kalhot mi sluší. Přece nejsem taková fiflena. Jednodušší je tvářit se jako intelektuálka, kterou takové hlouposti nezajímají. Nebo jako vytížená matka, babička, hlava rodiny, která má spoustu důležitějších starostí, než se jít někam radit, jak se oblékat.
Ale pak se tyhle intelektuálky a vytížené hlavy rodin ohlížejí po sousedkách, kamarádkách či ženách na ulici a uvnitř si říkají: Hm, jak to, že jí ta halenka tak sluší a já v té samé vypadám divně? Nebo nevypadám? Vypadám.
Možná, že když přistoupíme k tomu záhadnému slovu vkus podobně jako k procesu vaření, tedy přestaneme se bát se zeptat, nejistých a nespokojených žen ubyde.
Více informací na www.tanahavlickova.cz, kde mimo jiné najdete informaci k nejbližšímu semináři Táni Havlíčkové. Nazývá ho příležitostí k sebepoznání pro ženy jakéhokoli věku.