Bylo krásné ráno. Nadšeně jsme vyběhly z domu. Psí slečna se mnou smýkla tak, že jsem bez ohledu na věk brala schody po dvou a doslova jsme proletěly obvyklou procházkovou trasu. Letmo jsem se pokochala nádhernými barvami podzimních stromů netušíc, že nás barvy jen tak neopustí.
Při návratu domů jsme musely překonat opravovanou silnici, prokašlat se asfaltem zapáchající kouřovou clonou, s obratností kaskadéra přejít „plovoucí“ dřevěnou lávku a vyhledat pevnou půdu pod nohama. Byla jsem potěšená naší obratností. Po chvíli jsem slyšela tichoučké klapání, které postupně sílilo a rytmicky nás doprovázelo až k domovním dveřím, kde jsem s hrůzou odhalila původ zvuků. To už Čikina nekoordinovaně zvedala nožičky jako kankánová tanečnice, olizovala se, škrábala po čumáku a stepovala k bytu. Vypadala příšerně. Nohy měla obalené tuhnoucím asfaltem, na hlavě maskovací šmouhy jakoby měla být nasazená do tajné vojenské mise, jedno načernalé ucho divně povislé a v očích nechápající výraz.
Doma začal ten pravý tanec. Chlupatá společnice podupávala po podlaze a za doprovodu rytmického klapotu asfaltových tlapiček obratně uskakovala před hroudou másla, kterou jsem hodlala použít na odstranění nežádoucího maskování. Zaručený prostředek k odstraňování asfaltových skvrn. Po delší době jsem zaznamenala částečný úspěch. Vyčerpaná honičkou jsem se vzdala, ale psí holka pokračovala v očistě intenzivním olizováním másla ze všech míst, kam dosáhla jazýčkem, a tvářila se náramně spokojeně. Za týden měla opět barvu dobře upečené žemličky.