Ve sportu mi nebylo dopřáno

Rozhodně jsem nedostala do života darem mimořádný sportovní talent. Ostatně, neměla jsem ani po kom. Můj tatínek se svou vrozenou srdeční vadou nebyl ani na vojně a maminku zajímala především kultura.

Nicméně jsem pocházela z Podkrkonoší, z kraje, kde se rodili sportovci. Lyžaři, sportovní gymnasté, lehcí atleti, hokejisté. Děti již v útlém věku vyměnily sáňky za první lyže s bačkorovým vázáním a rovněž v předškolním věku už kroužily na "šlajfkách" na upraveném ledu na městském rybníku. Také plavání, zprvu s kruhem a poté bez něj, patřilo k letním takřka každodenním aktivitám na místním koupališti. Všechno toto běžné sportování se tedy samozřejmě týkalo i mne.
S příchodem do školy u mne byla objevena bederní skolióza a byla jsem zařazena na tzv. nápravný tělocvik. Opustila jsem tedy hodiny tělesné výchovy v naší třídě a namísto toho docházela na nezáživné cvičení na žíněnkách, lavičkách a žebřinách s podobně postiženými dětmi přibližně stejného věku.

Když jsem na začátku 6. třídy byla vrácena zpět na normální tělocvik, zjistila jsem, že za svými spolužáky značně zaostávám. To se projevilo v klasifikaci za první čtvrtletí, kdy jsem dostala ke svým jedničkám dvojku z tělocviku. Neuměla jsem hvězdu a kotoul dozadu do roznožma, který se klasifikoval. Dvojka mě samozřejmě mrzela, a tak jsem se ve své ctižádostivosti trápila s hvězdou, kudy jsem chodila, na chodbě školy, na louce, v obýváku, v zapadlé ulici za doprovodu spolužačky. Rovněž ten zatracený kotoul jsem konečně dokázala udělat lépe než přes rameno. A dokonce jsem se naučila i šplhat na tyč.

Pak jsem na něčí radu začala chodit do Sokola. V 50. - 60. letech to už Sokol dávno nebyl, ale večerním hodinám tělesného cvičení v budově sokolovny se tak říkalo stále, tím spíš, že cvičitelkami byly bývalé Sokolky. Cvičení trvalo vždy hodinu a po krátké rozcvičce jsme pak střídaly (chodily jsme zvlášť dívky) různá nářadí. Ta mě uchvátila, zvláště jsem si zamilovala přeskoky přes kozu a koně vpřed i vzad, bradla a kladinu. V 7. třídě jsem pak po vzoru jedné kamarádky začala chodit na lehkou atletiku. Přidala jsem se k tehdy již opravdovým mládežnickým sportovcům. Trénink byl pro mě zprvu tak náročný, že jsem se domů doslova plazila "po čtyřech". Ale zvykla jsem si a na atletiku se těšila, zvlášť, když se zjara vyrazilo na stadion. Menší úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat, takže jsem o prázdninách v pionýrském táboře získala 1. místo v běhu na 60 metrů a ve skoku dalekém.

Pak ale přišla ta rána, o níž jsem se už v některém svém vyprávění zmínila, totiž, že jsme se po otcově smrti z maminčina rozhodnutí odstěhovaly do tehdy značně zapadlého městečka v jižních Čechách. Byl konec s atletikou, s lyžováním i s bruslením. Láska k cvičení na nářadí mě však držela stále. Naštěstí jsme měli výborné tělocvikářky, a to v závěru devítiletky budoucí matku naší přední lyžařky Katky Neumannové a na střední škole alespoň po část studia poměrně dobrou gymnastku. V 9. třídě jsme měli v našem městě dokonce místní gymnastické přebory, na něž jsme si museli nacvičit sestavy na jednotlivých nářadích. Vzpomínám si, že jsem se dlouho držela v čele, ale pak jsem kvůli nepovedenému přeskoku přes kozu s oddáleným můstkem spadla až na 4. místo.

No, a pak přišel nácvik na spartakiádu, tělocvikářka bez zájmu o věc, nedostatek času, odchod na vysokou školu. Už nemohu ani říct, se sportem, zkrátka s veškerým cvičením byl konec. Zatímco moje sestra chodila coby učitelka na základní škole s dětmi bruslit a koupila si i běžky, já už jsem se k tomu nikdy ke své škodě nedokopala. Zůstalo mi snad jen to plavání, a to ve zcela rekreační podobě.

Jsme tedy opět u problému, že nedobrovolné stěhování mi od základu změnilo život. Kdo ví, jak by to tehdy bylo, kdybych zůstala ve svém rodném kraji. Ale protože se všechno zřejmě děje tak, jak má, beru to jako pouhý fakt. Ten umí to a ten zas tohle..., zpívá se ve známém filmu. A to rozdílení dovedností mě snad ve všem také úplně neminulo. Díky za ně.