Stanislava Pecková: Poslouchám
příběhy těch, kteří něco prožili

Stanislava Pecková: Poslouchám
příběhy těch, kteří něco prožili

11. 6. 2014

Této novinářce a spisovatelce ještě nebylo ani třicet, přesto ji nejvíce ze všeho baví poslouchat a zapisovat příběhy starších lidí. Možná, že povídání s touto sympatickou slečnou, autorkou knihy Aristokratky, nabourá předsudky typu: mladé lidi minulost nezajímá, s babičkami a dědečky si nechtějí povídat a podobně.

Co je pro novinářku zajímavé na zaznamenávání příběhů lidí vyššího věku?

Když jsem začínala studovat žurnalistiku, měli jsme fantastického pana profesora, který nás učil tvůrčí psaní a kritiku. Zatímco na kritiku jsem moc nebyla, tvůrčí psaní a příběhy mi docela šly. V rámci semináře nám říkal: Choďte za starými lidmi, ptejte se babiček a dědečků, svých starších příbuzných. Zaznamenávejte jejich příběhy, protože jinak příběh odejde, zmizí. Uvědomila jsem si, že tímto způsobem se dostanu k nejzajímavějším příběhům. Staří lidé si pamatují věci, o kterých se nám ani nesní. A baví mě to čím dál více. Bydlím s přítelem v domě, jeho majitelce je přes sedmdesát a má pětaosmdesátiletého přítele. Seděli jsme nedávno na terase a on nám líčil, jak jeho kamarádi zemřeli při osvobozování Dejvického nádraží za druhé světové války. Když takové vyprávění poslouchám, pokaždé mi spadne čelist. To jsou přece věci, které stojí za to, aby neupadly v zapomnění.

Je vůbec v médiích o témata týkající se dříve narozených zájem?

Myslím, že po takových tématech začíná být přímo hlad. Například Judita Matyášová pátrá po příbězích starých lidí a její věci jsou velmi čtené. Lidi fascinuje druhá světová válka, knížka Průvodce protektorátní Prahou byla absolutní bestseller. Mám pocit, že minulost zajímá čím dál více lidí. V mé generaci třicátníků je spousta těch, kteří pátrají v rodokmenech, hledají své kořeny, zajímají je příběhy jejich rodin, vyprávění starších příbuzných.

Napsala jste knihu Aristokratky, která popisuje život současných šlechtičen. Je právě v této společnosti běžné, že předávají příběhy a tradice z generace na generaci, že se vnučky zajímají o to, jak žily jejich babičky?

Ano, právě tam je velká úcta a zodpovědnost k rodu. Všem dámám, se kterými jsem mluvila, šlo především o to, aby nějak nepošpinily jméno svého rodu. Aby ho, naopak, dál kultivovaly. Babičky a dědové mají v těchto rodinách u mladých lidí velký respekt. Myslím, že tam je ten odkaz opravdu výrazný.

Jak vás vlastně napadlo psát knížku o současných mladých aristokratkách, o jejich vztahu k minulosti?

Knížka vznikla na základě článku, který jsem psala pro Lidové noviny. Byla jsem s kolegyní na kafi a ona mi začala líčit, jak s bráchou přišli na to, že mají modrou krev. Zjistili, že všichni lidé s jejich příjmením jsou příbuzní, že ve východních Čechách existuje vesnice, která se jmenuje stejně jako oni, v ní našli hrobku svého předka ze šestnáctého století. Našla jsem pak několik dalších mladých lidí, kteří jsou potomky šlechty. Ten článek si dodnes pamatuju, jmenoval se Žádné pohádky, samá pravda. Za čtrnáct dnů stál v mé kanceláři v redakci sympatický chlapík a říkal: Já jsem z nakladatelství Paseka, mně se líbil váš článek, nechtěla byste napsat knihu? Samozřejmě, že jsem chtěla.

Mluvila jste s těmi mladými dámami z šlechtických rodů o tom, co pro ně znamenají jejich předci, zda je bavilo poslouchat vyprávění babiček, prababiček?

Mluvily jsme o tom. Připadá mi, že právě maminky, babičky, prababičky, jsou nositelkami tradic. U šlechty se sice jméno dědí s nejstarším synem, po meči, ale po přeslici se tradují příběhy. Často jsou právě ženy ochránkyněmi těch příběhů. Například u Belcrediů skončil poslední hrabě ve vězení a babička zůstala svědkem toho, co se dál s jejich majetkem a rodem dělo. Podobné to bylo u Czerninů. Děpold Czernin byl pétépák a babička jakoby tehdy střežila to, co z rodu zbylo. Babička Kateřiny Daczické, vzdělaná dáma, která mluvila plynně francouzsky, dělala za komunismu na veřejných toaletách. Samozřejmě, že vnučkám vyprávěla, jaké to bylo, co prožila. Mnohdy si ty staré dámy sepisovaly paměti.

Je to k něčemu, psát si paměti jen tak pro sebe, pro mladé příbuzné, kteří, kdo ví, jestli o to stojí?

V každé rodině je příběh. Starší lidé by mladým měli vyprávět. Samozřejmě nejde nikoho nutit, aby poslouchal, pokud právě nemá zájem. Ale myslím, že jednou většina lidí takový zájem pocítí.

Jak to je u vás, ve vaší rodině?

Já odjakživa příběhy hltala. Děda mi vyprávěl, jak na vesnici na Vysočině ležel mrtvý voják. A děda se k němu vypravil pro konzervu, která u něj byla, protože ji s kamarády chtěli ochutnat. Vedle toho vojáka ležel pes. Pamatuju si, že jsem z dědy pořád dolovala, co se s tím psem stalo. Pořád jsem na to myslela.

Také myslíte, že dnešní mladí lidé mají zájem o to, co prožili ti dříve narození? Že je dobré zkusit vyprávět?

I když se třeba bude zdát, že právě teď mají vnoučata jiné zájmy a starosti, jednou se dostanou do období, kdy je historie rodu bude zajímat a nebudou mít třeba kam sáhnout. Kamarád mi nedávno vyprávěl, jak je mu líto, že nemluvil se svým dědou, který absolvoval za druhé světové války pochod z Bavorska do Maďarska. On by ten pochod rád zopakoval, ale už nemá přesné údaje, kudy děda šel, protože se ho na to nikdy nezeptal.

To je pravda, hodně lidí si po ztrátě nějakého starého příbuzného po čase říká: škoda, že jsem se nezeptal na to či ono....

Ano, pak si říkáme: škoda, že mě to nenapadlo. Také, kdo má nějakou unikátní historku, vzpomínku, příběh, radím zapsat si to, natočit. Stačí si pořídit jednoduchý diktafon a nahrát si to. Když je chuť, proč si neudělat rodinnou kroniku? Třeba si na ni pracovat jen sám pro sebe a možná mladí příbuzní za ni jednou budou rádi. Chodím teď jednou týdně za jednou úžasnou dámou, která má za sebou krásný příběh. Píšu jí paměti. Dvě hodiny ji vždy poslouchám, pak to zpracovávám, doplňuju informace, různě dohledávám. Obě nás to baví a naplňuje.

Děláte to jen tak, nebo z toho něco bude?

Její příběh je tak silný, že by mohl být poselstvím. Ona by sice o sobě nikdy neřekla, že je úžasná, statečná, ale je. Jen je neskutečně skromná. Také doufám, že by z toho mohla jednou být skvělá kniha. Jednou bych se ráda živila psaním pamětí na zakázku. Je to práce, která má smysl. Nevím, jestli by o to byl zájem, ale myslím, že by mnohé rodiny potěšilo, kdyby měly záznam své historie zpracovaný ne jen faktograficky, ale jako román.

Ještě nějaké plány? Chystáte další knihu?

Doufám, že tak jako vznikly Aristokratky, vzniknou ještě i Zámečtí pánové. Už na nich pracuju.

 

Stanislavě Peckové je dvacet devět let. Jako novinářka pracovala v časopise Týden a v Lidových novinách. Nyní je externí spolupracovnicí MFDNES. Její knihu Aristokratky vydalo loni nakladatelství Paseka.

 

rozhovor spisovatelé šlechtické rody
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.