Jedna moje sestřenice, která je na vysoké duchovní a praktické léčitelské úrovni, mě přivedla na myšlenku, abych o tom napsal článek a uvedl na vlastních příkladech, jakým způsobem má člověk na sobě pracovat. Uvádím v tomto příběhu vlastní zkušenosti, jak lze pracovat na vyléčení závažných onemocněních, které mě za můj život potkaly.
Moje sestřenice si myslí, že by bylo dobré tyto skutečnosti zveřejnit a tím pomoci lidem, kteří mají podobné problémy a neví, co s tím mají dělat. Já s ní samozřejmě souhlasím a rád se o své zkušenosti podělím. Třeba budou někomu ku prospěchu. Lidé jako my, kteří mají ten dar pomáhat lidem, mohou člověku, který to potřebuje pomoci, ale jak je uvedeno v mém příběhu, bez vlastní vůle se vše bohužel míjí účinkem. Tolik na úvod k mému článku.
Fandím netradičním postupům léčení pacientů
U nás v Třebíči je také jeden takový lékař, chirurg, který se zabývá alternativním léčitelstvím. Praktikuje mimo jiné také akupunkturu, ale i jiné netradiční postupy léčení. Léčba a už vůbec návštěva a stanovení diagnózy je u něho tak finančně nákladné, že pro normálního nízko příjmového člověka je tato léčba zcela nepřijatelná.
Já jsem přesvědčen, po mých zkušenostech s léčením a to mluvím o léčení i na sobě samém, nejenom pacientů, že základem zdraví ať už jde o kohokoliv je vlastní vůle se vyléčit, odbourávání stresů, kterých má každý člověk tolik, že jenom málo jedinců se ho dokáže zbavit, nebo ho eliminovat na přijatelnou úroveň, správná životospráva, ale hlavně vůle.
Pokud v sobě tyto vlastnosti člověk nemá a nechce se sebou nic v tomto směru dělat, tak je absolutně vyloučené aby se vyléčil, nebo aby vůbec neonemocněl.
A nyní již k samotné podstatě mého příběhu.
Příklad č. 1:
Od svých 19 let jsem trpěl úpornou migrénou. Ta byla taková, že na ukrutné bolesti nic nepomáhalo. Měl jsem bolesti hlavy, které trvaly mnohdy i celý týden nepřetržitě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jezdil jsem za výborným bylinářem do Kralic, který se mi snažil pomoci. Chodil jsem po všech možných vyšetřeních, včetně akupunktury, kterou u nás praktikoval lékař specialista. Nic nepomáhalo.
Až mě ve 40 lech byla objevena schopnost léčitelská, tak jsem si prostě bolest zakázal. Zní to neuvěřitelně, ale opravdu jsem si řekl, že migréna skončila a je pryč. Byl jsem svůj první pacient a opravdu migréna odešla zcela a definitivně asi za týden na to a od té doby se nikdy nevrátila.
Příklad č. 2
V roce 1985 krátce potom, co zemřela moje žena Libuška (2. června 1985) mě postihla mozková příhoda, která měla za následek pravostrannou hemaparézu (prasklá cévka v mozku) a následné kapání krve do oblasti mozku na pravé straně. Postihly mě ukrutné bolesti hlavy, které vedly až ke ztrátě rovnováhy. Když tato situace nastala, ve 3 hodiny ráno v posteli, měl jsem pocit, že propadám do obrovské rokle a nemohu se zastavit. Najednou jsem se ocitl ve velkém, dlouhém tunelu, kterým jsem měl projít za světlem, které někde na jeho konci svítilo. Byla tam veliká zima a já nemohl z místa.Byla to klinická smrt.
Manželka, která spala vedle mě, se intuitivně probudila, a když zjistila, co se stalo, ihned reagovala a zavolala rychlou zdravotní pomoc. Když mě lékaři nakládali do sanitky, tak jsem nabyl vědomí a jenom si pamatuji, lékař v sanitce říkal své kolegyni lékařce, že mám tlak 40/20 . Byl jsem hospitalizován v nemocnici v Třebíči a po 14 denním léčení a nasazení infuzí na ředění krve jsem odešel po svých domů a po několika dnech do práce. Řekl jsem si v nemocnici, že zde nebudu ležet a zázračně rychle jsem se vyléčil, protože jsem chtěl.
To bylo však jenom první varování věcí následných.
Příklad č. 3
V listopadu téhož roku mě postihla druhá mozková příhoda, která však byla mnohem horší a měla fatálnější následky.
Zasáhla mě totiž centrální nervový systém v mozku a já jsem zůstal zcela bez pohybu. Když říkám zcela, tak myslím i to, že jsem se nemohl ani pomlet. Nebyl možný ani pohled očima nebo něco vyslovit, jelikož mě to zasáhlo i řečové centrum v mozku.
Shodou okolností se mi to stalo téměř přesně jako první příhoda, ve 3 hodiny ráno v posteli.
Po hospitalizaci v nemocnici na interním oddělení mě lékaři zcela odepsali a uložili mě na pokoji, kam ukládali pacienty, kteří měli v nejbližších hodinách opustit tento svět nohama napřed v úhledné bílé bedně za pomoci zřízenců nemocnice.
Po třech dnech, kdy se o mě lékaři téměř nestarali a obcházeli moje lůžko, jako kdybych byl malomocný, jsem se rozhodl jednat. Mozek byl při plném vědomí, ale tělo včetně všech orgánů bylo naprosto nefunkční a neschopno pohybu.
Byl jsem odkázán sám na sebe a na svoji vůli a vnitřní sílu. Řekl jsem si, že musím začít bojovat.
Začal jsem tím, že jsem celý jeden den zkoušel rozhýbat oči, což se mi podařilo asi po 5 hodinách. Později jsem rozhýbával všechny orgány a nakonec i samotné tělo. Před zrcadlem jsem se učil mluvit. Moc to zprvu nešlo, ale přesto se mi částečně podařilo vyslovit pár slov.
Vrcholem štěstí pro mě v této těžké situaci bylo, když jsem po pěti dnech za pomocí spolupacientů tajně v noci mohl jít do koupelny a osprchovat se. Cesta do koupelny trvala téměř 20 minut. Koupelna byla asi 20 metrů od pokoje, kde jsem pobýval. Sunul jsem se okolo zdi, která sloužila jako opora. Nicméně se vše podařilo a já byl jako na jiném světě.
Potom věci nabyly celkem relativně rychlý spát. V životě jsem neviděl lékaře, který byl zcela v šoku, že nechybělo mnoho, aby omdlel. Když totiž asi po týdnu přišel na vizitu a sdělil mě, že budu převezen do léčebny dlouhodobě nemocných, do Moravských Budějovic odpověděl jsem mu, že to není třeba a že jestli to chce vidět, tak že se postavím na vlastní nohy,abych mu ukázal, že jsem již samostatný. V jeho očích bylo vidět obrovské zděšení. Uvědomil si totiž, že on jako ošetřující lékař k tomuto zázraku vůbec nepřispěl. Opravdu jsem se postavil na nohy a nejenom to. Udělal jsem sice nedokonalý, ale první dřep. Tudíž jsem ohnul nohy v kolenou.
Nevěřil svým očím a řekl mi, že se stal opravdu zázrak. Řekl jsem mu, že ne zázrak ale moje vůle mě nezradila a pomohla.
Byl jsem nesmírně šťasten a stál jsem před ním jako vítěz nad vlastním osudem. Věděl jsem, že jsem opravdu vyhrál, ale zároveň jsem si uvědomoval, na jak dlouhou cestu se vydám po propuštění do domácího léčení. To mě však nevadilo a byl jsem ochoten tuto cestu absolvovat.
Začal se všelijak vymlouvat a řekl mi, že pacienti v takovém stavu, jako jsem byl já do týdne po hospitalizaci všichni zemřeli. Po několika týdnech, kdy už jsem byl natolik schopen vlastního pohybu, si mě zavolal a řekl mi:“ Cituji“ Konzilium, které jsem svolal k vašemu případu v době vašeho přijetí na naše oddělení se shodlo na tom, že vaše léčba by byla zcela neúčinná, protože prognóza vyléčení byla téměř nulová. Moc mě to mrzí a o to větší mám radost z toho, že jste to dokázal. Nad svojí nemocí jste zvítězil sám, díky své vůli.“
Tato slova si dobře pamatuji dodnes. Byl jsem po třítýdenní hospitalizaci propuštěn domů.
Pravda, nastoupil jsem dlouhou cestu ke svému vyléčení následků, které musím doléčit. Tato cesta trvala téměř 5 let. Po celou dobu jsem špatně, mnohdy až nesrozumitelně mluvil. Denně jsem několik hodin řeč trénoval před zrcadlem. Tak dlouho až jsem spojoval věty a znovu se naučil plynule mluvit. Samozřejmě jsem musel postupně obnovit slovní zásobu, která mě v důsledku nemoci zmizela.
V této době mě lékaři posílali po všech dostupných vyšetřeních, protože nevěřili tomu, že je to možné, abych se z tak těžkého postižení zcela vyléčil. Jejich prognózy byly opatrné a ne příliš optimistické.
Vzpomínám na jednu příhodu. Když jsem byl odeslán na CT vyšetření do brněnské fakultní nemocnice,(to v Třebíči ještě nebylo v provozu CT) s diagnózou nádoru na mozku, kterou si na základě špatně provedeného rentgenu hlavy lékařem ORL, ušní a krční, který byl v té době primářem zmíněného oddělení,(třebíčští spoluobčané dobře vědí, o koho se jedná.)
Po provedeném vyšetření na zmíněném pracovišti, mě vyšetřující personál opakovaně ujistil, že se nejedná o diagnózu, kterou pan primář určil a že mozek není poškozen. Měl jsem vyřídit panu primáři, aby si zajistil odborný personál na rentgenovém pracovišti. Došlo tak totiž ke špatně založení snímku do rentgenového přístroje a výsledek byl jiný, než byla skutečnost.
To byla jenom jedna z epizod, které jsem prožíval na celé dlouho cestě k uzdravení.
Po pěti letech tato nastoupená cesta skončila, příznaky prodělané mrtvice zcela odezněly a až na malé omezení byla nemoc poražena.
Příklad č. 4
V roce 2000 mě praskl žaludeční vřed a byl jsem v kritickém stavu převezen do třebíčské nemocnice. Je zajímavé a určitě to nebyla náhoda, že se mi tato příhoda stala rovněž ve 3 hodiny ráno v posteli. Udělalo se mi náhle špatně a šel jsem zvracet. Během několika minut intenzivního zvracení jsem naplnil plné umyvadlo krve. To už jsem věděl,že je zle. Sedl jsem si do křesla a pomalu ztrácel vědomí. Zasáhla opět moje dobrá víla manželka. Opět se probudila, a když zjistila, že nejsem vedle ní na posteli, vyběhla mě hledat.
Našla mě v křesle skoro v bezvědomí dusícího se, protože mě zapadl jazyk a nemohl jsem dýchat. Násilím mě otevřela ústa a jazyk mě prsty vyndala, i když jsem ji v důsledku křeče docela dost pokousal. Zachránila mě tím život. Mezi tím zavolala sanitku, která mě zakrátko odvezla do třebíčské nemocnice, kde jsem byl hospitalizován. Můj stav byl kritický. Lékaři mně ani rodině nedávali téměř žádnou naději na přežití.
Nutno podotknout, že o víkendech býval v nemocnici jeden lékař na všechny oddělení, který držel službu. Tak to bylo i v tomto případě. Službu měl lékař s oddělení ORL. Zavolali ho ke konzultaci a on řekl, že po nezbytných úkonech, který sestrám nařídil.“ Cituji“: Necháme pacienta až do pondělka, kdy budou na oddělení odborní lékaři, a uvidíme. Vypadá to, že pacient nepřežije.“ Konec citátu.
Sestřičky nasadily hadičky, kam to jenom šlo. A protože jsem byl hospitalizován na oddělení ARO tak mě byla z jejich strany věnována velká péče.
Stav byl nadále horší a horší. V neděli odpoledne nastala zástava. Seběhl se celý personál, který byl k dispozici, a začali mě oživovat. Co se, se mnou dělo v momentě kdy došlo k zástavě nevím. Probral jsem se až po několika minutách. Nevím, jak dlouho mé oživení trvalo. Jenom si pamatuji, že mě byla velká zima a zimnice se mnou lomcovala na všechny strany.
Do večera jsem byl celkem zklidněn. Okolo 20 hodiny večer mě přišel lékař, kterého povolali z domu do služby oznámit, že stav je natolik kritický, že mě musí v noci operovat. Ve 22.00 jsem byl převezen na operační sál a oznámili rodině, aby se připravila na nejhorší, že naděje na přežití je pouhých 10%. Došlo totiž k zánětu břišní dutiny a ostatním komplikacím, ke kterým se ještě přidaly srdeční problémy.
Pamatuji si, že moje dcera Hana tam přišla a seděla tam asi 4,5 hodiny, po celou dobu co trvala operace. Operace se povedla a oznámili rodině, že příštích 24 hodin bude kritických. V tomto momentě jsem věděl, že znovu musím zapojit sílu svého vědomí, abych dokázal přežít.
Nastala fáze uzdravování. Po 14 dnech od výkonu jsem musel podstoupit reoperaci, protože nastaly velké komplikace uvnitř břišní dutiny. Ta už měla standartní průběh. Moje hospitalizace trvala téměř 3 měsíce. Opět jsem použil všechny své vnitřní síly k tomu, abych se rychle zotavil. Z tohoto stavu jsem se také dostal bez následků. Nechtěl jsem umřít a v době, kdy mě vezli na operační sál, jsem měl obrovskou touhu po životě.
Závěr:
Napsal jsem čtyři příklady, které potvrzují to, co já vím a tvrdím. Pokud člověk má dostatečně silnou vůli a chce sám být zdráv, tak se tak stane za přispění dobrých andělů, kteří nad ním stojí a kteří mu pomáhají ze všeho zlého a posilují jeho vůli žít. Medicína, ať je jakákoliv klasická, čínská, tibetská může člověku pomoci nastartovat tu vůli po životě, nebo potlačit depresi. Nic víc, bych ji jako zásluhy nepřičítal. Léčí totiž již důsledek nějakých nemocí, nikoliv jejich příčinu.
Lékařem je každý člověk sám. Je na každém, co si ke svému léčení vybere. Ať už klasickou nebo alternativní léčbu. Znovu zdůrazňuji skutečnost, že ideální je spojit oba typy léčby. Ale z mých příkladů je jasná a zřetelná skutečnost že bez víry v sama v sebe a bez vůle žít a naučit se naslouchat svému tělu se žádná léčba neobejde a pokud tyto aspekty chybí, potom je každá léčba ne úplně účinná.
