Kouzlo časů minulých: 
naši váleční hrdinové

Kouzlo časů minulých:
naši váleční hrdinové

18. 6. 2014

Osobně jsem znal pouze dva. Oba byli z naší dědiny a v roce 1939 odešli do Francie, kde vstoupili do Československé armády, ve Francii bojovali a po porážce Francie se přesunuli do Anglie. První se jmenoval Bedřich Pečenka, syn sedláka, výborný student, absolvent Vyšší hospodářské školy v Přerově, bojoval jako člen tankové brigády Čsl. armády v Normandii. Znal jsem jej jen okrajově, zato k Pepovi Holčákovi jsem měl osobní vztah a přímo hltal vzpomínky, zastřené pocitem viny, kterou nikdy nepřekonal, viny vůči své milované matce.

Rovněž v roce 1939 utekl do Francie, později do Anglie a bojoval u Tobruku a Dankerqui. Doma zanechal matku, která byla vdova po nějakém úředníkovi, žila z malé penze a v neustálém strachu, že Pepa zahyne a z gestapa, které ji s neúprosnou pravidelností ničilo již tak těžký život. Byla sama a já se s ní seznámil jednou v kostele. Oblíbila si mne a ve svých sedmi letech jsem se stal jakýmsi jejím utěšitelem. Rodiče neměli žádné námitky a tak jsem u ní často pobýval, povídali jsme si, četla mně pohádky, vzpomínala na Pepu a před vánocemi jsem u ní i dva týdny spal, abych mohl ráno brzy do kostela na roráty.

Toto přátelství bylo až dojemné. Snesla všechno, co mně na očích viděla, pohladila, potěšila a společně jsme i poplakali. To třeba tenkrát, když jsem k ní odpoledne přišel a byt měla doslova obrácený na ruby, hrníčky a talíře porozbíjené, prádlo po zemi, vytrhaná některá prkna z podlahy. Dopoledne přišlo gestapo hledat dopisy, Pepovy věci a nevím co ještě. Týden jsem jí pomáhal s úklidem. Přišli znova a na čtrnáct dní ji odvedli. Vrátila se úplně jiná, nic mně nechtěla říct a jenom plakala. A pak už to s ní šlo z kopce. Na podzim zemřela.

V červnu 1945 se oba hrdinové vrátili. V dědině byla velká sláva a na nádvoří zámečku, kde stála lípa více než pětset let stará, byla uvítací slavnost. Kdo jen trochu mohl, přišel. Bylo veselo, jen Pepa po půlhodině zmizel na hřbitov a už se nevrátil.

Od té doby vždy před Dušičkami přišel k nám pro smuteční kytici a já mu musel vyprávět, jak jsme s jeho maminkou na něj vzpomínali, co se všechno přihodilo, jak to všechno nesla a vždy měl slzy v očích. A já to opakoval každý rok a stále dokola a se stejným výsledkem.

Po osmačtyřicátém Bedřich i Pepa byli z armády vyhozeni. Osudy Bedřicha neznám, ale Pepa doslova živořil, pracoval v Tonaku Nový Jičín a později ve Vsetíně, kde také zemřel. Hrob jeho matky jsem už nenašel. Čas je neúprosný.

A neúprosná byla i poválečná, poúnorová mašinerie, která převálcovala lidi, kteří nasazovali životy i za ty, kteří ten válec na ně použili. Neodpostustil jsem a neodpustím. A vy určitě také ne.

Kouzlo časů minulých
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.