Když jsem v září 1964 nastoupila na střední školu v Týně nad Vltavou, dostala nás na češtinu a němčinu profesorka Jiřina Čechová. Byla to velká, statná třicátnice s dlouhými hustými vlasy, stočenými do drdolu, a brýlemi, které zdůrazňovaly její přísnost. A ona skutečně přísná byla. O jejím manželovi s podivnou přezdívkou Majka jsme věděly od bechyňských spolužaček, že je to "pouhý" lesní dělník, na svou dobu poněkud výstředního vzhledu, s dlouhými vlasy a čelenkou jak pravěký lovec jelenů, který žije v lese, hraje na kytaru a zpívá a sdružuje kolem sebe mladé lidi se zájmem o trampování. Jak spolu může žít taková nesourodá dvojice, vrtalo nám hlavou, patnáctkám, ovlivněným tehdejší socialistickou společností.
Asi mohli. Dnes je léto 2014, tedy o 50 let více. A já mám před sebou řádky 85letého pana Čecha, kterého jsem náhodně objevila na své dovolené v Týně před dvěma týdny v klubu seniorů, kde měl odpolední pořad, složený z vyprávění, hraní na kytaru, zpěvu, a to česky i francouzsky, a vystavovaných obrazů. Ochotně přikývl na mou žádost o rozhovor a sám mi nabídl zaslat odpovědi mailem. Poslala jsem mu řadu otázek, třeba proč má přezdívku Majka, zda nechtěl studovat a dal dobrovolně přednost fyzické práci, jestli měl problémy s minulým režimem, jak se seznámil se svou ženou, co jeho děti, kde získal své znalosti a schopnosti, jaké má dnes aktivity a vůbec budoucí plány. Na některé otázky neodpověděl. Berme to tedy jako soukromí, které si možná chce ponechat pro sebe. A také mi nepřipadalo vhodné jeho celistvou zpověď rozložit do umělých odpovědí, takže ji zveřejňuji tak, jak jsem ji dostala. Věřím, že Vás i tak tohle zvláštní vyznání zaujme.
Majka Čech: Slíbil jsem
bohům malovat a zpívat
"Přezdívku Majka jsem si vysloužil říkankou Majko, majko, dej mi masti na bolesti (viz Alšův Špalíček - poznámka autorky). Když jsem vedl plovárnu v Bechyni, dělal jsem tam s keramiky výstavy v kabinách, ale sám jsem začal malovat později vzpomínky na lesy, vodu a hory, když mi přestal fungovat sport. Teď jsem udělal soubor o lesích a vorech - jednak, jak jsme káceli stromy, do 60. roku ručními pilami, a jak se vázaly vory. Naučil jsem se to od starých plavců, když jsme v 80. roce dělali v Týně pamětní vor.
Jsem z Bechyně, ale Jiřina učila na gymnáziu, tak jsme se přestěhovali už se 3 dětmi v 70. roce do Týna. Jiřina byla skautka, obnovili jsme kluky i holky (skauting - poznámka autorky) v 68., pak až v 90., hrál jsem na kytaru, a to se hodilo na plovárně i pro skauty. Když jsem byl po úraze půl roku na nemocenské, naučil jsem se podle šansonů francouzsky. Jiřina učila němčinu a po "sametu" jsme přeložili moje povídání i písničky a jezdili jsme do Rakouska i do Francie. Přeložil jsem naše národní písničky a cizím dětem se moc líbila "Už mou milou do kostela vedou".
Teď je v Týně aktivní klub seniorů, tak jsem tu jednak promítal svoje filmy, jednak zpíval k obrazům. Letos na Nový rok umřela Jiřina, postupně snad zvládnu obnovit svou aktivitu. Každý program, který udělám v klubu, mi pozvedne náladu. Dokud mi fungoval sport a pohyb v přírodě, bylo všechno činorodější, teď musím překonávat invaliditu, stáří, které je nemilým nadělením vysokého věku. Je to bezmocný dialog člověka a vesmíru se všemi jeho zrádnými nadílkami. Umění nám umožňuje rozdělit se s lidmi o svoje radosti i filozofii. Tak jsem po velmi těžké operaci slíbil bohům být jejich učedníkem a vysloužit si milost usmíření s naším osudem."
Skutečný originál
Pan Majka Čech je skutečně originál, přirozeně moudrý ve své životní, jakoby pohanské filozofii, spjaté s přírodou. Dodnes jezdí na kole, i když prý nedávno spadl. Ale, jak říkají pracovnice charity, do ničeho si nenechá mluvit, takže nemá smysl radit mu, aby už na kole nejezdil. Na srpen připravuje větší výstavu obrazů, vyprávění a hudby. Myslím, že bez své celoživotní lásky Jiřiny dost strádá. Ale váží si života a bere ho jako dar, s nímž je třeba umět pokorně zacházet až do konce. Popřejme mu, aby mu ten dar ještě nějaké roky vydržel.
Miloš Majka Čech: Hvězdy a vzpomínky (úryvek)
Slyšel jsem hvězdy na flétny a na kytary hrát
a svítily jak okna kouzelného zámku.
V takové noci se nedá spát,
tak je lepší jít na procházku.
Pod lucernou souhvězdí
poslouchat, jak hvězdy zpívají,
jak na nás blikají a mrkají.
Kouzelnice hvězdy, čarodějky lásky a nebeské krásy,
jak vás obdivuji, jak vás miluji, jak vás mám rád,
celou noc můžu naslouchat,
jak umíte na flétny a na kytary hrát.
... Naše vzpomínky často se nám zdají,
hlavou se nám proplétají,
z toho nejhezčího,
z našeho štěstí, nejvíc smutku vyvolají.
Tak se mi často stane,
že nevím, jestli sním nebo bdím,
a jak se z toho probudím...
Máte ve svém okolí zajímavou osobnost, která by mohla zajímat i čtenáře magazínu i60? Vyzpovídejte ji. Připravte rozhovor pro naši rubriku Zpovídání. Nemusí jít o veřejně známou osobnost, ale člověka, který ve svém životě něco dokázal a rád se podělil o své životní zkušenosti či zážitky. |