Je léto a život je příjemný. Konečně se můžete oddat tomu, co je nejúžasnější lidskou aktivitou, totiž nedělat vůbec nic. Ale dokážou si lidé nicnedělání doopravdy užít? Nová studie v prestižním časopise Science ukazuje, že mnoho lidí raději dostane elektrický šok, než aby se posadili a jen tak přemýšleli.
Neurologové toho bezděčně objevili o nicnedělání docela dost. Při pokusech lidé leží ve stísněné kovové rouře a nudí se, zatímco čekají, až začne experiment. A přitom vědci náhodně zjistili, že tato nuda je spojená s charakteristickým vzorcem mozkové aktivity. Vyšlo najevo, že když neděláme nic, rozzáří se mnoho oblastí mozku podporujících složité způsoby myšlení.
Nuda přináší nápady
Když lidé leží v rouře, kde nemají co dělat, začnou vzpomínat a vybavovat si události z minula „Zatraceně, ten chlápek na mě byl minulý týden pěkně sprostý!“, anebo si plánují, co udělají v budoucnu „Příště ho pěkně utřu!“ a představují si, co bude dál: „Bude pěkně zdrcený, jak jsem mu to nandal.“
Tento druh denního snění máme tendenci brát jako běžnou věc, ale ve skutečnosti jde o velmi silný druh myšlení. Mnohem víc než kterýkoli jiný živočich si lidé vyvinuli schopnost žít ve vlastních myšlenkách, odpoutaní od požadavků činů a zkušeností.
Francouzský filozof René Descartes přišel na své nejzásadnější myšlenky, když seděl sám v peci o velikosti šatníku, která byla jediným teplým místem během zimy v Holandsku. Když se někdo ptal Isaaca Newtona, jak objevil svůj gravitační zákon, odpověděl: „Tím, že jsem na to pořád myslel.“
Kdo to má ale vydržet
Ale je nicnedělání, jen přemýšlení, pro člověka stejně zábavné jako přínosné? Psycholog Tim Wilson z Virginské univerzity spolu s kolegy požádali vysokoškoláky, aby 15 minut seděli v prázdné místnosti a nedělali nic, jen přemýšleli. A pak je vyzvali, aby zapsali, jak se dokázali soustředit, a jak se cítili. Většina studentů odpověděla, že se nedokázali soustředit – a polovině se to vůbec nelíbilo.
Možná to bylo tím, o čem přemýšleli. Hloubání nad nepříjemnými zážitky může člověka přivést k depresi, a to dokonce i klinické. Jenže vědci nenašli žádné rozdíly ve zkušenostech lidí, kteří měli pozitivní myšlenky, a těch, kdo se zaobírali těmi negativními.
Anebo to mohlo být sterilním prostředím laboratorní místnosti? Asi ne, protože když vědci nechali studenty sedět a přemýšlet doma, nelíbilo se jim to ještě víc. Třetina dokonce přiznala, že podváděli: občas mrkli na mobilní telefon, nebo napsali krátkou esemesku.
Nemohlo to být tím, že zkoumaná skupina patřila k mladé generaci vzývající boha jménem Facebook? Opět chyba. Když vědci zopakovali experiment s církevní skupinou středního věku, výsledky byly stejné. Věk, pohlaví, osobnost, sociální média, nic nehrálo větší roli.
Meditace žádá disciplínu
Opravdu lidé tak moc nenávidí přemýšlení? Vědci dali studentům slabý elektrický šok a zeptali se jich, jestli by zaplatili za to, aby nedostali další. Odpověď zněla ano. Pak je vědci posadili zpátky do laboratorní místnosti, kde neměli nic na práci a nic, s čím by se zabavili – s výjimkou tlačítka uštědřujícího elektrické šoky.
Výsledkem bylo, že mnoho účastníků testu si radši samo uštědřilo ránu elektrickým proudem, než aby nedělali nic. V tomto případě tu ale byl velký rozdíl mezi pohlavími. Celkem 67 procent mužů dalo přednost elektrickému šoku před nicneděláním, zatímco z žen to udělalo jen 25 procent.
Newton i neurologové tvrdí, že nedělat nic, jen myslet, může být nesmírně cenné. A proč je to tak těžké? Je snadné vinit z toho moderní svět, ale před 1000 lety měli buddhističtí mniši stejný problém. Meditace jim byla ku prospěchu, ale vyžadovala disciplínu, cvičení a snahu. Našemu nutkání "něco dělat" – alespoň zkontrolovat e-mail – je zkrátka těžké odolat. A to i uprostřed slunného letního dne, kdy ospalým vzduchem zní jen cvrkot lučního koníka.
