Pražský Veletržní palác, ve kterém dnes sídlí sbírka moderního a současného umění Národní galerie, zažil během 80 let mnoho. Ve funkcionalistické stavbě se nejprve představovaly novinky ze světa průmyslu i zábavy - právě zde se čs. veřejnost poprvé mohla řádně seznámit s televizí. Od 50. let ale palác upadal a obsadili jej úředníci a obchodníci z několika podniků. Nešťastně provedená adaptace ale přispěla k ničivému požáru, který během dramatické noci 14. srpna 1974 budovu téměř zničil.
Příčky mezi jednotlivými kancelářemi totiž byly vybudovány jen z dřevotřísky a hobry. Právě to, spolu s množstvím dokumentů v kancelářích a nedostatečnými protipožárními opatřeními, bylo hlavním důvodem, proč se architektonická chlouba Holešovic během pár desítek minut ocitla v jednom ohni. Prvotní příčina požáru přitom byla banální. Lakýrníci v jedné místnosti totiž porušili předpisy a fermeží napuštěnou čistící bavlnu místo do plechovky pohodili do police, kde se sama od sebe vznítila.
Kouř, který se šířil ze čtvrtého patra u malé dvorany na severní straně paláce, zjistila už před devátou hodinou večer na pravidelné obchůzce strážná. Spolu se sloužícím elektrikářem se nejprve pokoušeli požár uhasit sami, brzy ale zjistili, že na zdolání ohně sami nestačí. Po půl desáté tak přijala holešovická hasičská stanice oznámení o požáru. Mohlo to být i o chvíli dříve, protože strážná si nevzpomněla na teprve v roce 1970 zavedenou linku 150, ale hledala číslo v seznamu.
Pár minut by ale stejně Veletržní palác nezachránilo. Když z dva kilometry vzdálené stanice dorazili první hasiči, v plamenech bylo už nejméně 400 metrů čtverečních a oheň se přes vysoce hořlavé příčky šířil chodbami. Půl hodiny po ohlášení požáru bylo jasné, že jeho zvládnutí nebude jednoduché ani rychlé. "Průběh požáru v době od 22:15 do 23:15 nabyl takových rozměrů, že se přibližoval požární bouři," píše se v knize Požáry v českých zemích.
Jen se štěstím se například kolem půl jedenácté podařilo zachránit šestici lidí ze střechy, hasiči také museli evakuovat několik stovek diváků, kteří přišli do kina Veletrhy v suterénu pod malou dvoranou sledovat napínavý americký western Mackennovo zlato. Velké starosti pak působily nádrže s topným olejem a zejména skladiště zbraní Lidových milicí, které se v paláci nacházelo. Okna protilehlých domů praskala žárem, vyděšení lidé vybíhali v pyžamech na ulici. Hasičům se nicméně rozšíření ohně nakonec podařilo zabránit.
Celou dobu zásahu se přitom museli potýkat s nedostatkem vody. Vodárny totiž nebyly schopné dostatečně zvýšit tlak v potrubí a tak hasičům nezbylo, než ke Štefánikově (tehdy Švermově) mostu přistavit požární loď s výkonným čerpadlem. Pár minut poté, co se záchranářům podařilo natáhnout téměř kilometr hadic, přejel jim je nepozorný řidič nákladního vozu. A když už se hasičům téměř podařilo požár zdolat, prasklo vedení znovu, tentokrát kvůli únavě materiálu.
Díky nasazení požární lodi a téměř stovky hasičů i vojáků se ale po sedmi hodinách, nad ránem 15. srpna, plameny přestaly šířit. O jejich intenzitě svědčí i to, že ohořelé dokumenty z několika podniků zahraničního obchodu odlétly až do Karlína. Likvidovat ohniska uvnitř budovy museli hasiči ještě pět dní a definitivně mohli z téměř úplně zničeného Veletržního paláce odejít teprve 27. srpna. Pohled na kdysi majestátní budovu, již ocenil i slavný Le Corbusier, byl žalostný.
Palác obklopila plechová ohrada a existovaly dokonce úvahy, že by bylo vážně poškozenou budovu nejlepší zbořit. K demolici situace nakonec nedospěla, několik let se ale řešilo, co s Veletržním palácem dál. Objevily se plány na nemocnici, kolej, obchodní dům nebo jeho návrat ke kancelářskému využití. Nakonec budovu na samém konci 70. let získala Národní galerie. S rekonstrukcí se ale začalo teprve v roce 1987 a návštěvníky nová výstavní síň přivítala až v prosinci 1995.
