Prší do ulic,
na střechy,
i do údolí,
na kamemnné sochy.
Co si z toho dělat?
Nic.
Jako dřív.
Kapky deště mi jdou
vstříc.
Stromy pláčou
a čas zůstal stát.
Jako dřív.
Chci být holčičkou,
malou, maličkou,
brouzdat se v dešti,
vyběhnout
bez deštníku,
za malou
loužičkou.
Jako dřív.
Schovat se pod stříškou
a čekat na zázrak
krásné duhy.
Nepotrhat její barevné kusy.
A s ní se překlenout
zpět do dětství.
Jako dřív.
Všechno je stejné,
jen ti mlčenliví,
již neříkají nic.
Jako dřív.
To, co z očí padá,
slaně se mísí
s vlahým děštěm
v ulicích.
Jako dřív.