Cestičkou z oblázků chodíš si pro lásku
do domu tichého v Dymokurech.
Branka je zavřená do pevných pilířů,
tiše se rozhlížíš a z temných vikýřů,
neslyšíš nic.
Jen holubů vrkání dravec tu rozhání
do zahrad do polí do lomenic.
Tušíš zde přízeň, laskavé oči,
však jenom v záhonech vítr se točí.
Kde je ta vůně máminy kuchyně,
kde sedí tatínek s kocourkem na klíně.
Často sem chodíváš, smutek už nevnímáš,
vracíš se tak jako dřív k domovu.
I když čas zavinil, že je vše ponovu.
Věnováno kamarádce Ludmile
