Fanouš Rendlů jako by na vojně ani nebyl. Jakýmsi divným řízením osudu se nesetkal se šikanou. Vojna jako řemen se nekonala a pamětník nepříjemným vzpomínkám vrstevníků naslouchá nedůvěřivě a s jistými pochybnostmi.
Na počátku vojenského života ve Slaném se odehrála Kubánská krize. Vyjukaní nováčci vyfasovali maskáče. Naprosto nevycvičení vojáci se klepali strachem i s mazáky. Ti museli zůstat na vojně déle a očekávat věci příští. Z rozhlasu se ozývalo:"Blem blem - blem blem!“ Něco podobného prý znělo z rozhlasu i při mobilizaci už v roce 1938. Je to motiv ze Smetanovy Mé vlasti. Nakonec Nikita Chruščov sovětské rakety na Kubě neumístil a svět se vyhnul Třetí světové válce. Korunu celé události nasadil staršina Alexandr Žuk, Volyňský Čech. Starý fronťák. prohlašoval: "Ne abyste se před útokem nažrali guláše. Při průstřelu břicha je potřeba mít panděro prázdný!“
Hned první den se nováček seznámil s několika fajn kluky. Pražský Pepík Jura Frank hrál dobře na kytaru staropražské písničky. Od té doby zná Fanouš písně typu Anežka Bémová z Celetný ulice a Chytila patrola prostitutku nahou. Honza Černohubý, lodník Plavby Labsko Oderské, neustále mluvil o "šífortu“. S Fanoušem, kterého nazýval Vazounem, vytvořili nástěnkotvornou skupinu VAZBIL, neboť lodník převzal přezdívku Dlouhý Bil. Dvojice vytvářela četné nástěnky a zanedbávala tak výcvik. Oba hoši se pak rok flákali na divizní ústředně. Bil jako by vypadl z oka herci Janu Skopečkovi i s tím nosem.
Důlní měřič Honza Krones byl fanatickým čtenářem a znalcem Mayovek. Nejenže je měl v malíčku, ale také dovedl poutavě vyprávět. V celé ložnici se nenašel jediný křivák. Mazáci byli z Východního Slovenska, tvořili jakousi uzavřenou komunitu a nováčkům se do cesty nepletli.
Bílou vránou byl hodný kluk a skalní komunista Karel Vykydal. Šel ve všem příkladem a byl zneužitelný pro svoji víru. Pro stranu by položil život. Pletl se do všeho, organizoval brigády, školil vojáky a připravoval mančaft pro Fučíkův odznak. Fanouš mu nakecal, že Julius Fučík byl také hudebním skladatelem a napsal pochody Vjezd gladiátorů a Veselí vesničtí kováři. Že to byl Julkův strýček, takticky pomlčel. Karlíkovi také písemně doporučil pro Fučíkův odznak knihy Jak se kazila ocel a Vstanou noví živnostníci. Ten vzal informaci vážně. Politruk kapitán Krejza pak pátral po autorovi mylných údajů, ale Karlík se projevil jako charakter. Zničil kompromitující lístek a kamaráda tak zachránil od jistého průšvihu. Za úspešné školení byl agilní komunista odměněn fotografií před Zástavou!
Honza Krones měl ještě jednu zvláštnost. Mluvil schválně šroubovanou češtinou a užíval biblická rčení. Hoši si ještě dlouho po vojně dopisovali a Fanoušova maminka se na každý pohled těšila pro ten styl psaní. Nevěřila, že Honza není farář nějaké církve. A tak za dlouhých zimních večerů se mezi mančaftem hovořilo především o erotice, ženských, ale také o postavách z Mayovek v podání biblického člověka, střihnutého divokým západem.
V roce 1962 uplynulo padesát let od smrti velkého vypravěče Karla Maye a tím skončila platnost jeho autorského práva. Najednou se vyrojila záplava německých dobrodružných filmů, začínajících filmem Poklad na Stříbrném jezeře. Nastal čas pohádek pro dospělé s herci tak málo podobnými skutečným indiánům. V porovnání s originálem vystupovali nalíčení herci dost legračně a herec Piere Brice se jevil spíše jako indián salonní. Honzík byl komercí znechucen, neboť věřil vypravěči na slovo a nevzal v potaz, že pracovala především autorova fantazie. Přesto fanda Honza na Mayovky nezanevřel.
Druhý rok kroutil Fanouš u železničního vojska v Českém Těšíně jako výpravčí vlaků za civilní plat!. Měl peníze, spoustu volného času a velký akční rádius. Na burze v Ostravě se to stalo. Objevil naprosto zachovalou Mayovku pod názvem Divokým Kurdistánem. Nakladatelství Toužimský a Moravec, ilustrace Zdeněk Burian. "To bude něco. Pošlu ji Honzíkovi do Slaného!“
Stalo se. Do knihy dárce vložil krasopisně napsaný korespondenční lístek s dedikací. Ať to dotáhne náš Jenda až na Oldu Šetrhenda!
Posléze obdržel Frantík dopis plný biblických rčení. Byl formulován jako ponížená suplika nějaké vrchnosti. Hemžil se přechodníky a uctivostmi. Dopis byl zakončen přáním. Šetrhend poslal Fanouše do dalších osudem předurčených cest po svém. Napsal:
Ať velký Manitou světí na odloučených stezkách tvé mokasíny!
