Evo, Tobě asi přeskočilo, život ve městě není v žádném případě pro Tebe! Taková a mnohdy ještě tvrdší slova, vyjadřující pochybnosti o mém zdravém rozumu, jsem musela před dvěma a půl roky často vyslechnout od svých přátel. Důvod byl jediný - po šedesáti sedmi letech života na vesnici jsem se rozhodla pro radikální změnu, stěhuji se do Liberce.
Jejich pochybnosti jsem chápala. Nedovedli si představit, že bych dokázala opustit své zvířecí království, krásné borové lesy, rybníky a nádherné louky hned za domem. Po pravdě řečeno, ani mne to nikdy před tím nenapadlo, život na vesnici byl pro mne vším. Bydlela jsem sama v malé bytovce, hned vedle nádherného statku. Tento byl v době restitucí navrácen majitelkám, které mi jej celý daly k dispozici. To bylo něco pro moji chovatelskou duši, během krátké doby jsem si zde pořídila zvířecí ráj. Z počátku, když jsem ještě chodila do práce, běhaly po dvoře jen slepice, kachny a husy, později přibyly ovečky, koza, králíci, holuby, nádherný leoberger a dva kocouří kluci. Po čase, když jsem se musela rozloučit s Leonkem, pořídila jsem si Bertíka.
Nejhezčí chvíle jsem prožívala převážně na jaře, kdy se rodila jehňátka, kůzlátka a z husích a kachních vajec se vylíhla spousta žlutých klubíček. Už jen pozorování, jak si husí a kachní maminky hledaly místo k hnízdění, jak pečlivě se o hnízdo plné vajíček staraly a po nezbytném čase vyvedly na palouk své mrňousky, bylo dojemné. To nemluvím o skotačení kůzlat a jehňátek, jejich mnohdy krkolomné kousky jsem vydržela pozorovat dlouhé chvíle. Seděla jsem na paloučku uprostřed dvora, drobotina včetně kocourů a Bertíka se proháněla kolem, z holubníku bylo slyšet neustálé vrkání, to jak se páni holubi snažili přesvědčit své partnerky k hnízdění a bylo mi mooooooc hezky. Tak to šlo s různými obmněnami mého stádečka celá léta.
Ale, ke vší této radosti, patřila samozřejmě práce a naprosto uzavřená cesta, kamkoliv se na delší dobu vzdálit. A nejen práce na dvorku, na podzim práce se dřevem, uhlím, v zimně odklízení sněhu, lítání ke kotli a další a další práce s tímto spojené. Rodina mého syna bydlela již léta v Liberci, kam jsem, když byla potřeba pomoc s hlídáním vnoučátek, nebo jen běžná návštěva, musela dojíždět přes Ještěd. V létě to ještě šlo, ale jízda přes tento kopec v zimě byla mnohdy nemyslitelná. Tak jsem si jednou řekla, dost, končím, musí nastat změna. Během jednoho měsíce jsem rozdala, nebo rozprodala krom Bertíka všechna zvířátka, sbalila nejnutnější věci pro bydlení v malém bytečku a vesnici dala navždy sbohem.
Tak jsem tady, užívám si krás Vratislavic se vším všudy. Hned za domem je nádherný lesopark, na druhé straně cestičkou přes louky kouzelná příroda se čtyřmi rybníky, všude kolem hluboké lesy, skýtajíci možnost dlouhých procházek. Aby mi nechyběly květiny a keře, hned první léto jsem vedle domu z ošklivého zákoutí vytvořila takovou malou zahrádku. Lidé tento nápad uvítali s povděkem, mnohy se nadje i pomocná ruka, když je třeba posekat tráva mezi keři.
Rodinu mám nedaleko, takže její návštěvu spojím často s procházkou. Našla jsem si zde za ty dva roky hodně známých, zvláště mezi majiteli pejsků a seniory, se kterými vyrážíme s Bertíkem občas na turistické akce. Stala jsem se členkou redakční rady zdejšího Zpravodaje, do kterého přináším informace nejen o všech seniorských akcích, ale díky tomu, že jsem v neustálém kontaktu se zdejšími občany, i o tom, co je těší, nebo i trápí.
Když píši tyto řádky, Bertík spokojeně pochrupává v pelíšku vedle sálajícího topení a já vidím z balkonu na nádherně osvětlený Liberec. Pouliční lampy vytvářejí v ztemnělém prostoru klikaté cestičky, dole pod kopcem je slyšet houkání vlaku a celou tuto nádheru doplňuje osvětlená dominanta zdejší krajiny, Ještěd.
Všechnu tuto krásu dokáži vnímat celým srdcem, svého rozhodnutí, změnit radikálně svůj život nelituji. Naopak, kolikrát si říkám, TADY JSEM OPRAVDU DOMA, tady jsme s mým malým kamarádem opravdu šťastni.
|
