Z ulice si nás domů přinesla jedna paní i s mými mrňavými sourozenci, protože jí nás bylo na ulici líto. Nějaký čas se o nás starala, než se u nás zastavila moje nová paní se svým malým synem a vybrali si mě. Přinesli si mě do svého bytu a já měla pelíšek sama pro sebe.
Nejdřív jsem se musela s novým bytem seznámit. Byl dost velký a chlapec měl svůj pokoj. Tam jsem chodila nejvíc, protože jsme si s Liborem moc hráli. Oblíbila jsem si ho nejvíc a myslím, že on mě také. Rozhodli se, že mi dají jméno Kikina, podle povídek, které moje paní četla když byla malá. Byly to příhody psíka Puňti a Kikiny. Byla jsem se vším spokojena a začala se také jako doma chovat. Jenže, když si mě jednou paní prohlížela, zjistila, že mám nějaké černé boltce uvnitř, ale špína to rozhodně nebyla. Odvezla mě tedy ke zvířecí doktorce a ta zjistila, že mám svrab, který zřejmě měli i moji sourozenci z té ulice.
Paní dostala něco v lahvičce s pokyny, že mi musí špejlí každý den ty uši čistit. A to byla hrůza, dost mě to bolelo, takže když jsem viděla, že paní jde k zásuvce, kde byly špejle, na nic jsem nečekala a rychle jsem mířila někam do nedostupného místa, třeba do rohu pod postele. Moje paní mě ale bohužel vždycky našla, pod postel se vsoukala a spolu se mnou se zase vysunula a procedura mě neminula. Jednou jsem se preventivně už schovala dřív. Vyskočila jsem na postele a vsunula se doprostřed pod deky a hezky se tam rozprostřela, abych moc pod nimi nebyla vidět. Dlouho to vycházelo. Paní mě stále volala a hledala na obvyklých místech, ale nikde jsem nebyla. To jí ale neodradilo a volala a hledala mě pořád. Bylo jí divné kde mohu být, když ven nechodím a z bytu jsem se tedy nemohla dostat. Dost dlouho jí trvalo, než nevěřícně odhrnula deku, ikdyž vůbec nedoufala, že právě tam by mě mohla najít. Když deku odhrnula, viděla, jak jsem skoro placatá, abych s postelí splývala a já viděla, že jsem prohrála!
Jinak jsem si paní ale také oblíbila, zvlášť když jsem viděla, že stojí u kuchyňské linky. Vzhledem k tomu, že jsem byla ještě hodně malá, nemohla jsem vyskočit nahoru na linku, abych zkontrolovala, co právě připravuje. Ale poradila jsem si. Skočila jsem paní na kalhoty a svými drápky jsem ručkovala nahoru. Paní ale začala naříkat, protože moje drápky se zasekávaly sice do kalhot, ale ty byly tenké, takže záseky byly vlastně do nohou mé paničky.
Protože jsem byla dobře krmena, úspěšně jsem rostla. Byla jsem už prostě zralá kočka. Nebyla jsem ale nijak šlechtěná. Prostě krásně vyproužková domácí chytrá micka. Když přišel někdo domů, hned jsem ho šla přivítat krátkým zamňouknutím a lísáním k jeho nohám. Když ale přišel můj Libor, vítání nebralo konce. Také noční spaní v pelíšku jsem vyměnila za spaní v jeho posteli stočená v podpaží. Paní to ale neviděla ráda. Tvrdila, že mu do postele zanáším spoustu chlupů, které se pak dají těžko vyčistit a zakazovala mi to. Jakmile ale nastala v pokoji tma vyskočila jsem k němu do postele a zaujala svoje místo. Když se náhodou stalo, že panička ještě do pokoje vešla a rozsvítila, bleskurychle jsem skočila na zem vedle postele a lelkovala očima po zdech a stropě zaujata jejich prohlížením. Paničku jsem ale neošálila.
Když panička krájela něco dobrého, byla jsem poučena, že musím poprosit. Napadlo mě, že budu napodobovat psy, kteří po sezení a směšném mávání tlapkami vždycky něco dostali. Udělala jsem teď to samé. Všichni doma byli v úžasu, jak jsem chytrá. No bodejť. Kočky jsou CHYTRÉ, jen to tutlají. Nemáme lísavou povahu, abychom hned letěly, když na nás někdo zavolá. Nejdřív zhodnotíme, jestli to má smysl a nikam se bezhlavě jako psi neženeme a ještě to jejich soustavné vrtění ocasem!! My, kočky také milujeme svoji rodinu a dáváme to patřičně znát. Když si někdo lehnul odpoledne k odpočinku, okamžitě to byla pro mě výzva. Skočila jsem na něho a lehla si mu na prsa abych ho mohla zblízka pozorovat a začala jsem silně příst. Cítila jsem jeho teplo. Tím jsem dávala najevo svoji bezmeznou oddanost a spokojenost.
Návštěvy jsem ale nemilovala. Pokud přišel někdo koho jsem moc neznala, okamžitě jsem zaujala nějaké nedostupné místo s dobrým výhledem, abych ho mohla pozorovat. Bylo mi úplně jedno, že na mně volají a chtějí mě hladit. Já dovolovala hlazení jen svým lidem. Jednou přišla paničku navštívit její známá. Seděli vedle sebe v křeslech a já jsem se uvolila skočit k paničce na klín, ale nechtěla jsem se na tu cizí paní dívat. Otočila jsem se tedy k ní zadkem. Paní ale měla neodolatelnou touhu mě pohladit a také to udělala. Okamžitě jsem poznala, že to není ruka mé paní, otočila jsem se, zasyčela a dala svoji tlapku na tu její ruku. Tím jsem jí dostatečně upozornila, že tohle si dovolila jen jednou. Ale to jsem se mýlila. Paní to za chvíli zkusila znovu. To mě tak rozčílilo, že moje zasyčení bylo asi to nejsilnější, jaké jsem kdy udělala a také jsem se přitom k paní náležitě nahnula a mojí tlapkou ji přes tu ruku praštila. Kdyby u toho nebyla moje panička, vystrčila bych i drápky, aby na to měla trvalejší vzpomínku. Paní se sice lekla, ale vzápětí se dala do smíchu. To byl povel k tomu, abych se této návštěvy vzdala a uchýlila se někam do bezpečí.
Za čas jsme s paní ale zůstaly samy. Libor odjel a pán s paní se rozešli. Paní teď byla pro mě vším. Jak já se jí teď proplétala nohama, když přišla domů a dávala ji najevo svoji náklonnost. Někdy jsme si spolu i povídaly. Seděla jsem proti ní, když paní nahlas přemýšlela a na její myšlenky odpovídala krátkým souhlasem. Když jsem ale někdy brousila drápky o křeslo, nebo něco jiného zakázaného dělala, paní mě začala honit, že mě potrestá. Věděla jsem dobře, že to nesmím, ale moje důstojnost na to nedbala. Někdy jsem se také povýšenecky otočila když mě paní kárala a udělala jen krátké e – e, otočila jsem se a s ocáskem do výšky jsem odcházela s pocitem vítěze.
Pak se ale stalo, že paní musela odjet na dlouho do ciziny a nemohla mě vzít sebou. Dala mě tedy k jedné hodné opuštěné paní, která byla ráda, že bude mít společnost. Já jsem ale ráda nebyla. Tušila jsem něco zlého a úpěnlivě mňoukala, když mě tam vezla. Nechtěla jsem změnit svůj domov. Paní se pak se mnou dlouze loučila a odjela. Já jsem ale po své paní začala tesknit, nechtěla jsem jíst a nic mi nebavilo. Toužila jsem jen po své paní, ale ta se nevracela. Zalezla jsem tedy za skříň, protože jsem věděla, že tam se ke mě těžko někdo dostane. Když mě násilím vytáhly neudržela jsem se už ani na nohách. Zvěrolékař můj život vzdal, když se dozvěděl, že se ještě vůbec nemám vrátit. Věděl, že se mi nechce žít a měl pravdu. Vzdala jsem to také…..
Musela jsem vám tohle odvyprávět, abyste nás kočky lépe pochopili a lépe nám rozuměli.
