Nečekané dovolenkové překvapení

Nečekané dovolenkové překvapení

6. 6. 2012

Dávno, dávno již tomu, psal se rok 1964. Na střední škole jsme měli možnost využít nabídky na strávení prázdnin v bývalém SSSR. Na programu byla návštěva Volgogradu a Moskvy.

Byla jsem dítě z neúplné rodiny. Takových v té době bylo u nás velice málo. Ve třídě jsem byla jediná. Vychovávala mě maminka, ale protože dojížděla do práce, což jí zabíralo hodně času, starala se o mě především babička s dědečkem.Ti mi dávali veškerou lásku a naučili mě snad všemu, co je v životě zapotřebí umět. Lásce, porozumění, ochotě.

Bydleli jsme všichni společně v rodinném domku. Dědeček pracoval a babička měla na starost mě, dům, zahradu a malé hospodářství. Maminka nechtěla, abych strádala. Takže když jsem přišla ze školy s tím, že spolužáci mají možnost jet  do zahraničí, začala „rodinná porada“. Peněz bylo málo, otec kromě malých alimentů mi nikdy nic víc nedal. Věděla jsem, že nemám šanci se na zajímavé prázdniny dostat.

Jaké ale bylo překvapení, když mi za pár dnů maminka řekla, že pokud je ještě volné místo, mám se na zájezd přihlásit. Místo bylo a já byla nesmírně šťastná. Nebyly internety, nebyly mobily. Takže se tehdy hodně psaly dopisy. Aspoň já si psala se spoustou lidí. A jak ráda! Mezi mé kamarádky pařila i děvčata s Volgogradu. Nejen, že mě dopisování si s nimi bavilo, ale také jsem si hodně procvičovala ruštinu, kterou jsem tehdy ve škole potřebovala. Ihned tedy začalo dopisování. Snažil jsem se sejít se s děvčaty, které jsem znala jen z dopisů. Podařilo se.

Po příjezdu na Volgogradské nádraží mě jedna dívčina čekala. S kytičkou v ruce a pionýrským šátkem na krku. Byl to zajímavý pohled. Nabídla mi návštěvu u nich doma. Musela naší vedoucí přinést potvrzení o tom, že s tím rodiče souhlasí a že se o mě pár hodin budou opravdu starat. Vedoucí souhlasila a já šla druhý den na návštěvu. Musela jsem však mít s sebou ještě mou spolužačku. Jinak by mě vedoucí nepustila. Návštěva u této a následně i dalších dvou děvčat byla zajímavá, pěkná, mám na ni dodnes zvláštní vzpomínky. Ale to by bylo další dlouhé povídání.

Za pár dnů jsme jeli do Moskvy. Bydleli jsme na studentských kolejích za městem. Poznávali jsme  společně město, navštívili galerii, divadlo, náměstí, mauzoleum. A také jsme měli osobní volno. S kamarády jsme jeli do obchodních domů GUM a CUM. Chtěli jsme koupit něco pěkného na  památku.

Zde jsme dokonce potkali skupinu Čechů. My, mladí studenti, oni poněkud starší pánové. Dali se s námi do řeči. Slovo dalo slovo, pozvali nás na jejich rozlučkový večírek v jednou moskevském hotelu. Nejdříve jsme váhali. Ale bylo nás osm, a tak jsme se domluvili, že pokud nás naše vedoucí pustí, tak přijedeme. Pustila. Byli s námi i plnoletí kamarádi, kteří právě odmaturovali. Naši noví známí nás očekávali. Byla jich spousta, vesele se bavili, měli připraveno pohoštění pro ně a také pro nás. Líbilo se nám tam velice. Navíc jsme zjistili, že bydlí jen pár kilometrů od našeho českého bydliště. Byli jsme nejen z jednoho kraje, ale většinou i z jednoho okresu.

Když asi bylo nejlíp, přisedl si ke mně pán. Dal se se mnou do řeči. A já najednou měla pocit, že tohoto  člověka musím odněkud znát. Ale odkud? V životě jsem tuto tvář neviděla a přesto mi byla velice povědomá. Kdo to asi je? Mé tělo se začalo bezdůvodně vnitřně třást, nebyla jsem schopna se něčeho napít či vzít do úst jídlo. Začal nezávazný rozhovor. Při každém slově jsem byla nervóznější. A pak jsem pochopila. Pohledný pán se mě zeptal, zda se náhodou nejmenuji tak, jak nejmenuji. Potvrdila jsem a  koukla se na kamarády, sedící na různých místech stolu, kdo z nich to prozradil. Nikdo. Nikdo?

Pak padla otázka, zda jsem z toho a toho města. i toto mohli prozradit kamarádi. Když se mě však zeptal, zda ještě bydlím v domku, který vypadá tak a tak, to už bylo něco jiného. Poté nastalo sdělení, kdy mi onen pán s úsměvem řekl, že má doma malou holčičku, která je mi hrozně podobná. Víc říkat nemusel. Já pochopila velice rychle. Zeptala jsem se, jak se jmenuje. Řekl zcela cizí, nesprávné jméno. Poznala jsem lež. Ihned jsem mu doporučila se znovu podívat do míst, kde kdysi bydlel. Padla kosa na kámen. I onen pán pochopil, že asi nejsem zcela hloupá. Něco máme asi společného. Něco? Ne! Hodně!

Pán se slovy „za chvíli přijdu“ z budovy zmizel. Mí kamarádi zaregistrovali, že se se mnou něco děje. Na jejich dotaz, proč se třesu, jsem sdělila, že jsem právě mluvila s mým vlastním otcem, který od nás odešel v mých třech letech. Rozběhli se po hotelu, začali pána hledat. Nenašli. Když jsem se pak ptala jeho kolegů, jak se jmenuje, potvrdili mi mou domněnku. Odcházeli jsme z hotelu. Nevím, jak jsme dojeli na koleje. Nemít dobré kamarády, nevím, nevím…

Otce jsem pak viděla ještě několikrát ve vedlejším městě. Naše oči se vždy střetly, ale nikdy na mě nepromluvil. Je to už hodně dlouho, co celkem mladý tento svět opustil. Dodnes však mám v myšlenkách zafixovaný tento zvláštní zážitek. Od příjezdu z této prázdninové dovolené domů jsem se snažila najít mou nevlastní sestru. Marně. Byla jsem poměrně mladá a hlavně - byla jiná doba! Časem jsem zjistila, že už mám sestry tři. Zda se mi hledání podařilo či ne, o tom napíšu třeba někdy jindy.

Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.