Občas se setkávám se slovenskými kluky a trávíme spolu Šabat. Jsou tři a všichni mě "balí", a to mne velmi baví. Ale už jsem si vybrala a on také, jen o tom nemluvíme. Děláme jakoby nic.
Dnes jsme v Petach Tique a s Jankem sedíme v malé restauraci. Společně čekáme na Míru. Původně jsme chtěli být s Mirem sami, ale teď je to prostě tak, jak to je. Nijak zvlášť mi to nevadí, protože beru věci reálně. Už dávno nežiji v očekávání. Trvalo mi dlouho, než jsem se to naučila. Často jsem prožívala zklamání, že se nestalo to, co jsem očekávala. Teď když to umím, jsem mnohem šťastnější. Ani nyní nevidím důvod se proto na Míru zlobit, že změnil své rozhodnutí a pozval Janka. A proč také?
Janko je velmi milý společník. Sedí, usmívá se, hovoří. Já ale neposlouchám, co říká, ale jak to říká. Slyším jeho hlas, jak klesá a zase stoupá, klade důraz na některá slova a v určitých okamžicích slova polyká, udělá tečku, nadechne se a pokračuje v monologu. Vůbec mi nevadí, že se mne na nic neptá a mluví a mluví. Jeho hlas je milý a hladivý, chvílemi slova něžně zazní. Já stále neposlouchám, o čem mluví, jen se mohu domnívat, že hovoří o něčem pro něj milým. A tak jen tak sedím, popíjím grepový džus a jsem ráda, že nemusím nic říkat.
Sedím s mužem, o kterém bych mohla říci, že je sympatický, příjemný, navíc fešák. Dělají to ty jeho husté, kdysi tmavé, nyní již notně prošedivělé vlasy. Oči jako dvě trnky. No, jak ten se umí podívat! Jeho kukuč je působivý, něco jako čertovy ohníčky, i když se je snaží ukrýt za brýlemi, které mu velmi sluší a jen doplňují a zvýrazňují jeho celkový dojem. A úsměv. Nelze si ho nevšimnout. Milý, klukovský úsměv. Janko, působí vlastně celý klukovským dojmem, i když už má po čtyřícítce. Má hezkou, snědou pleť, nyní již velmi opálenou. Opálená pleť zdůrazňuje jeho triko, barvy čerstvě napadaného sněhu. Skvělý kontrast! A jak ho tak vnímám, trochu mimo realitu, najednou zaslechnu své jméno.
Janko, chce hovořit o něčem konkrétním, co se mne týká, v hlasu slyším otázku. Na něco se mne ptá. Vracím se tedy do reálu a začíná dialog. Kouzlo okamžiku mizí. Vím o něm jen já. Vedu rozhovor s tímto příjemným společníkem. Je mi v jeho společnosti opravdu skvěle, ale těším se na Mirka, který mne upoutal ze zcela jiných důvodů. Naprosto nemůže soupeřit s Jankem. Ani vizáží, ani zevnějškem. Proč mne tedy upoutal více? Jak jsem tak nějak pocitově vnímala Janka, tak jsem to udělala podobným způsobem, minulý týden na stejném místě, v restauraci, u stolu pro 3 a podařilo se mi podívat se i Mirkovi „dovnitř“. Tak trochu záměrně. Opravdu jsem neměla jinou možnost. On totiž jen tak seděl, mlčel, zdánlivě nepřístupný, bez vnějších projevů. To se jen velmi těžce dá navázat kontakt, naladit se na stejnou frekvenci.
Vůbec jsem se neměla čeho chytit u tohoto mlčenlivého muže. Egypská Svinga by byla přístupnější. Kdybych to tak nechala a spokojila se s povrchním pohledem a dala na první dojem, nikdy bych se s tímto člověkem nemohla sblížit. Ale já už jsem prostě taková. Chci znát lidi, s kterými trávím volný čas. To proto, abych ho nemarnila s těmi, kteří mi nemají co říct a není mi v jejich společnosti dobře. To už je za mnou. Ve všem hledám rovnováhu, harmonii a pohodu. A ani v cizině, kde je jiná situace – je to mnohem těžší, nic neslevuji z této své zásady. To raději budu sama se sebou. Ale Vesmír mne má rád. Setkala jsem se s Jankem a Mirkem a vím, že jeden se už teď stal kamarádem a druhý přítelem.
A jak se to stalo, že je Mirek pro mne více? Protože to co jsem tam „uvnitř“ uviděla, bylo přesně to, co jsem tam vidět chtěla. Nic víc a nic míň. Teď už si jen přeji, abych se nezmýlila. A jak tak o tom všem rozjímám, Miro vstupuje do restaurace. Konečně jsem se dočkala. A pro ty, kteří jsou zvědaví a tak trochu i nechápaví a pořád se ptají, co to tam vlastně ta Pavla viděla, vysvětluji: Janko je fajn člověk, opravdu pěkný muž, opravdový kamarád, ale přesto mne jako ženu neoslovil. To co žena potřebuje vědět, cítit, co vědět, být o tom přesvědčena každou buňkou svého těla, to on nemá. Co to je?
Můžeme to nazvat mnoha slovy, ale mi se jako nejvystižnější jeví „ neuvěřitelná přitažlivost“. Jak se to stane, nevím, nepátrám po důvodech. Vím ale, že když seděl Mirek minulý týden u stolu pro 3 a já pozorovala ten, jakoby nezájem o mou osobu, to jeho čekání jak se vše vyvine i bez toho, že by se jen trošičku namáhal udělat cokoliv, tak přes ten stůl jsem cítila vůni jeho těla a jemné vibrace. Pro každou ženu je vůně těla velmi důležitá. Dříve bylo jednodušší najít 2 do páru. Stačilo projít kolem sebe a zachytit pižmo toho druhého.
Pokud neladilo, lidé kolem sebe prošli a každý pokračoval za jiným cílem. Když tomu bylo naopak, oba nasáli a už tu byl důvod k seznámení. Hned bylo jasné, že to je ON, nebo ONA. Postupem času se stalo módním i u mužů používat různé spreje a toaletní vody, nanášet je na tělo a tak zakrývat to, co je nejvyšším znakem k výběru toho správného partnera. Při našem setkání jsem já nasála, a protože Mirek nebyl nasprejovaný, tak to bylo snadné. Nevím, co udělal Mirek. Možná šlo pouze o nalezení partnerky k ukojení sexuálních potřeb. Nevím a ani po tom nepátrám. Věřím, že i on má nějakou svou poznávací taktiku. Opravdu nevím, ale v té restauraci jsem cítila, jak je jeho tělo napnuté. Jeho vibrace přicházely až ke mně. Vystřelovaly z něj ohnivé, skotačivé kuličky, okem neviditelné a ty pronikaly do mého těla, rozpalovaly ho tak, že to bylo k nevydržení. Byla jsem vzrušená. Dole jsem cítila teplo a musela se ovládat, aby na mně nikdo nic nepoznal. A to je to navíc, co on má, to že cítím, že jsem žena. Žena, která ho může vzrušit a milovat k zbláznění. A on je muž, na kterého se já i moje lůno těšíme.
Věděla jsem, že on je ten, kdo mne bude objímat. Přitiskne mne ke svému tělu, až mi budou praskat kosti a já rozkoší z toho pohybu vyjeknu a zachytím se jeho rukou, abych se nepropadla, ucítím jeho svaly a to mne vzruší podruhé. Cítila jsem, jak se těším i na jeho polibky a hlazení a jestli najde ta správná místa, tak to už budu na hranici šílenosti. A věděla jsem v tu chvíli, že po takové předehře se už budu těšit jen na to, jak do mne pronikne jeho úd silný a pevný jako ON. A možná bude mít potřebu oddalovat ten okamžik, protáhnout čas mé touhy a já ho budu prosit, že už to nemůžu vydržet. Bude chtít ten okamžik mého šíleného těšení oddálit a tím zvětší mé vzrušení, vzrušení mé i mého těla. Nevím, ale vím, že až se to stane, tak si představuji, jak vybuchuje sopka, jak se zem rozestupuje a spolu padáme, co padáme, řítíme se někam a já křičím šílenou rozkoší z toho pocitu a najednou se naše těla přestávají řítit někam, pohyb se zpomaluje a dostáváme křídla a letíme, vznášíme se lehounce jako ptáci. Všude je klid, klid je i v mém těle, doznívá napětí, srdce už netluče šílenou rychlostí, zklidňuje se a celým tělem prochází harmonie a uvolnění.
Ale to nebude konec našeho společného sblížení. Po sblížení těl bude následovat dohra plná krásných okamžiků. Já se budu snažit vyhýbat banálním slovům. Vím, že mne budou napadat, ale budu se snažit ovládnout se, aby nedošlo k jejich vyslovení. Moje vnitřní já se bude ptát, proč to dělám, proč nenechám to sblížení doznít i v jiné, než tělesné rovině, proč se neprojevím verbálně. Ale já vím, že to neudělám, protože až se vzpamatuji z toho prožitku těla, už to bude jiný pocit, pocit nesdělitelnosti. Proč říkat krásná slova, když jsou to jen slova? Ale nikdo není nikdy úplně připraven na to, co bude. Možná to bude Mirek, kdo řekne, že si mne rád poslechne, ve stylu „ mluv, mluv, zajímáš mne“. To vše mi letí šílenou rychlostí hlavou u stolku pro 3.
Opět se vracím do reálu a zjišťuji, že nikomu nechybím, protože oba muži jsou v družném hovoru. To je dobře. Můžu zase snít. A tak se vracím do světa touhy a sním dále. Je tu ještě něco, co bych si přála, něco víc. Chtěla bych se zbavit všech zábran. Vím, že když mne bude opravdu milovat, zapomenu, že budu mít příští rok 50 let. Zapomenu, že je mé tělo opotřebované časem, neatraktivní, že prsa, která kojila 3 děti, už nemají svou mladickou pružnost, že můj bok není štíhlý a stehna svádivá. Přestávám, v představě, v jeho rukách vnímat ochablost svého těla a s každým dalším nárazem v mém lůně cítím, že je mi méně a méně. A když zavřu oči, vidím sama sebe jako dvacetiletou holku, hezkou, šťastnou, bezstarostnou, v očekávání života příštího. A za tu iluzi mu předem děkuji. Mé tělo už sice není tělem dvacetileté atraktivní dívky, ale zůstala ve mně, v mém myšlení a přístupu k životu a to je důležité. Že jsem nezestárla se svým tělem.
No a co si přát více? Teď už jen to, abych měla kde to, co jsem si vysnila prožít. Nevíte někdo o nějakém volném bytě?
To už se směji nahlas, oba muži ustali v hovoru a udiveně mne pozorují. Mirek se ptá čemu se tak směji. Ani na chvíli nepochybuji o tom, že si něco vymyslím. Můj příběh, moje snění zůstane jen pro mne, jako mé tajemství...
