Byl pátek 4.4.2014 a sledovala jsem v TV svůj oblíbený pořad Sama doma. Tehdy jsem poprvé slyšela, ve dvou vstupech, o projektu i60 a jeho zralých modelkách. Potom jsem ve Studiu 6 slyšela od Táni Havlíčkové a Zuzany Pivcové o průběhu módní přehlídky zralých modelek. To už mne toto téma zaujalo natolik, že jsem si našla na netu stránky i60. Přečetla jsem si článek redakce z 31.3.2014 a hned jsem se zaregistrovala a do archivu uložila, s pomocí manžela, který mým nápadem příliš nadšený nebyl, své profilové foto. Když jsem si poté v čtenářských rubrikách přečetla několik životních příběhů, tak jsem si hned řekla: „Holka, do čeho ses to pustila?“ a začala jsem o sobě pochybovat.
Nevím proč, ale najednou jsem se styděla za to, že nic nejsem, nic neznamenám, mám pouze základní vzdělání, protože vyučení bez maturity je stále jen základní. Koho dnes zajímá, že jsem na doporučení potravinářského učiliště měla po prvním ročníku, vzhledem k výbornému prospěchu, přestoupit na potravinářskou průmyslovku, ale rada MNV to nedoporučila. Nescestovala jsem půlku světa, celý život jsem byla dělnice s rukama vytahanýma od fyzicky náročné práce, tak o čem bych asi tak mohla psát. Přesto jsem sedla k PC a napsala článek do rubriky „Modelky“ s názvem „Něco o mně pro porotu“ a viditelnost „pouze pro mne“.
Postupem času, tím jak jsem četla další a další články, a k nim diskuzní příspěvky, jsem začala měnit svůj postoj k dané věci. Proč nenapsat třeba článek o svém neradostném dětství? A napsala jsem na toto téma hned tři. Potom jsem se párkrát rozepsala o svém postoji k životu jako takovému. V říjnu jsem dostala od redakce i60 příležitost vyzkoušet si roli modelky a napsala o tom další článek. Své psaní jsem završila pokusem o poezii a napsala svoji prvotinu o vyznání svému rodnému kraji, kde žiji dodnes. Vždy jsem ve svých článcích, případně v diskuzních příspěvcích, psala popravdě jen o tom, co jsem sama prožila, nebo znala z vyprávění rodičů. Nikdy to nebyly vymyšlené fantazie.
Nikdy jsem nevinila naše rodiče z toho, jaké jsme měli dětství, protože vím, že to nebyla jejich vina. Žili čestný život, plný tvrdé každodenní práce a nikdy se nesklonili před zrůdným komunistickým režimem a jeho věrnými přisluhovači. Vždy, když k nám chodili přesvědčovat, tak jim tatínek říkal: „Umíte si vůbec představit, jak to bude jednou vypadat, až všechno bude všech a nikomu nebude na ničem záležet?“ Jeden by řekl, že za 65 let svého působení, vyjma jednoho a půl roku od Pražského jara 1967 do 21. srpna 1968, své dílo dokonali. Dnes, výsledky těch světlých zítřků, které nám tehdy slibovali, máme každodenně, s výjimkou horních 10 000, všichni jako na tapetě. Tím nechci říct, že se nám špatně žije, jen naše země pláče.
Josef Kajetán Tyl by dnes zíral, že voda nehučí po lučinách, protože byly udělány meliorace a voda betonovými koryty rychle odteče, v sadě se neskví jara květ, protože sady byly zlikvidovány a přeměněny, v lepším případě na žlutě kvetoucí lány řepky a v horším případě na lány fotovoltaických elektráren. A zemský ráj to na pohled? Úrodná půda, která byla kdysi naším velkým bohatstvím, je do široka daleka, zastavována různými sklady, se vznosným názvem průmyslová zóna.
Život mne, mimo jiné, naučil číst i mezi řádky a dnes po půl roce jsem opět na pochybách, zda jsem tuto životní zkušenost měla vůbec zapotřebí. Ale na druhou stranu, jak napsal můj manžel, jsem akční typ a nebýt této zkušenosti, nerodil by se mi v hlavě další sen. Přece každý jeden z nás jsme strůjcem svého štěstí.
Děkuji celé redakci i60, že nám všem umožňuje vyjádřit naše životní zkušenosti, postoje, pocity a nálady. Děkuji také za skvělý zážitek, být alespoň jednou modelkou. Děkuji i všem, kteří/ré mně svými diskuzními příspěvky potěšili/y, ale i těm, kteří si moje články pouze přečetli.
Jitka Caklová
