Se zatajeným dechem jsem nadzvedla zaprášené víko staré krabice od bonboniéry, kterou jsem si po maminčině úmrtí přinesla z opuštěného bytu. Voněla stářím a měla vlastní duši. Věděla jsem, že jsou zde uloženy fotografie, které byly rodičům nejmilejší a dle jejich mínění si zasloužily uchování pro budoucí chvíle společného vzpomínání. Byly ukládány tak, jak šel jejich život.
„Milovat neznamená jen mít rád, milovat je věřit a pravdu znát, milovat je odpustit a znovu podat ruce, milovat je rozdělit duši i srdce,“ bylo napsáno mým školským rukopisem na vnitřní straně víka. Dnes již nevím, zda jsem si vylévala nešťastně zamilovanou duší nebo chtěla obdarovanému vyjevit, jak ho mám ráda, ale vstupní brána byla přátelská a tak jsem se odvážila ponořit hlouběji do rodinných vzpomínek.
Na dně byly fotografie prarodičů. Jediná barevná pohlednice s téměř nečitelným písmem byla z roku 1875, s razítkem Eskadron 2 D/6, na které děda přál babičce veselé velikonoční svátky a přání ukončil slovy „Tvůj věrný Václav.“
Ani černobílá fotografie druhé babičky nebyla bez vyznání. Droboučkým písmem zde bylo napsáno: „Kdybych všechny květy v zahradě otrhala jen pro Tebe, kdybych pro kus blankytu vydala se třeba do nebe, kdybych hnědavou kůru smetla, kdybych na kolena klekla, kdybych srdce z hrudi vyrvala, abych Ti je darem dala, čím by moje dary byly, za Tvůj úsměv milý, za Tvé ruky pohlazení, jímž jsem bohatá jak král.“
Překvapilo mě to, protože babička, kterou já jsem znala, byla nepřístupná, bez jakýchkoliv projevů emocí, upracovaná na dřeň kostí. Nikdy mě nepohladila, a když jsem v Kostelci nad Labem trávila první a také poslední prázdniny, musela jsem chodit do lesa sbírat šišky na zátop, škeble kachnám z místního potoka, okopávat řepu na pole a pracovat v domečku. Nezapomenutelnou životní křivdu jsem zažila právě o těchto prázdninách, kdy při jednom z obědů dostal bratranec maso, babička si nabrala také pořádný kus a já měla pouze brambory. Později jsem si postěžovala mamince a už jsem na pracovní prázdniny nebyla nikdy zavlečena.
Další vrstvou byly fotografie z tatínkova ochotnického účinkování v divadle. Téměř jsem ho nepoznala, ale vybavila se mi vzpomínka jak si v zrzavé paruce zkoušel doma roli a vyděsil mě natolik, že jsem byla k neutišení. Maminka mě konejšila četbou pohádek z knížky Krása nesmírná. Je zvláštní, že si vybavuji celý večer. V ložnici byla obrovská pokojová lípa, každý rok kvetla a později se s námi stěhovala z Brna do Teplic. Postýlka měla vytahovací postranici se sítí, maminka mě navlékala do punčocháčů tím způsobem, že je chytila za gumu a doslova mě do nich setřásla (nebo to bylo pyžamo?) a v tu chvíli se mezi dveřmi objevila zrzavá hlava amatérského herce. Hrůza!
Je to téměř 65 let a já jsem díky krabici s fotografiemi zpět v dětství, doma s rodiči. Usmívám se při pohledu na tenoučkou holčičku s věčně zalepeným kolenem, mladé rodiče, neznámé tváře na černobílých fotografiích, spousty spolužáků sedících před školou o nichž nevím, zda jsou to moji spolužáci nebo rodičů. Není to důležité, ale návrat do minulosti díky krabici vzpomínek byl večerním pohlazením.
