A plakát, volte č.1, jehož vylepení pan hostinský trpce litoval, když mu po volbách hospodu znárodnili a protože tam bydlel, musel drahně let platit i za bydlení ve svém vlastním domě. Tak to bylopo válce na vesnici.
V neděli dopoledne bylo v hospodě jako v úle. Zatím co ženy prosily na mši, které se říkalo "ranní", za chléb náš vezdejší a odpuštění všech svých nepravostí, které v tiché zpovědnici pošeptaly panu faráři, chlapi zamířili přímo do hospody. Ne všichni. Ti, kterým žena vládla pevnou rukou nebo radostmi svého těla, sice šli do kostela, postavili se u zadních dveří a počkali, až se manželka usadí v některé z předních lavic /aby byla na očích/. Když se "usádlila" a rozhlédla se, která sousedka chybí, chlap se nenápadně vytratil a těch dvěstě metrů k hospodě zvládl v nebývalém tempu.
Už samo vybavení místnosti předurčilo druh chlapské zábavy, na kterou mnozí čekali celý týden. Pravda, karbaníci se scházeli i ve čtvrtek, ostatní ovšem odskočili na pivo u výčepu nebo pro cigarety, třeba i v pět ráno, kdy šli za rosy posekat louku. Ale vraťme se k nedělnímu dopoledni. Debatní kroužek kolem stolů zaručoval největší konzumaci piva, ale i nějaké té čtvrtky borovičky, slivovičky nebo dvacetiprocentní "tulácké", která přišla k duhu. Probíralo se všechno, na co přišla řeč a byly to řeči úplně jiné, než které jsem slýchal při drhnutí peří, kde byly samé ženské. Víc bych se o tom nešířil, však mně rozumíte.
Ke skupině karbaníků jsem ve svých patnácti usedal nejdříve jako kibic, později jako hráč a vypracoval jsem se až ke dni, kdy mně na partičku maryáše pozval pan přednosta stanice ČSD, protože pan řídící učitel nepřišel. A tak jsem s třesoucím se hlasem dával fleky, refleky a díval se do šuplíku, kolik tam mám peněz. A to jsem byl opravdu v první lize. Kromě přednosty stanice a pana řídícího zasedl ke kartám ve čtvrtek i pan farář, často červenal vzrušením i stavitel Palčík, pojišťovací agent Pravčák a když bylo nejhůř a nesešli se hráči ani na maryáš ve třech, zaskočil i pan hostinský Velikovský. Ti všichni mně učili a často jsem dostal za vyučenou.
Pro hostinského jsem ovšem nebyl žádné terno, protože moje útrata se skládala z jedné sodovky za 60 haléřů, slaných tyčinek za korunu čtyřicet a karetného za jednu korunu. Od maryaše jsem přešel na taroky, později, v úplně jiné společnosti na oko a s kartami jsem skončil, když jsem se oženil. "Když sem sa oženil, jak by mně hlavu sťál..." zpívá se v jedné valašské písničce.
Bitky ani pitky se u nás v hospodě nekonaly. Klidný chod hospodského života narušil občas jen incident, při kterém sedlák přišel pro syna s bičem v ruce a bič bez rozpaků použil, nebo když tetka Závišová přišla pro Ferdyša a když zjistila, že nevládne, vrátila se pro dvoukolák a spoustou nadávek děkovala chlapům, že jí ho pomohli naložit. Dříve jezdila s "tragačem", ale když už musela vzhledem k věku několikrát odpočívat, pořídila si dvoukolku.
Kulturu v hospodě zastupoval sborový zpěv rozveselených hostů kolem půlnoci, v přísálí se hrálo občas ochotnické divadlo, jako "Perly paní Serafinky", "Jedenácté přikázání", "Král tuláků", "Naši furianti", "Maryša" a určitě jsem pár tenkrát aktuálních her zapoměl. Velkou atrakcí bylo, když přijel kouzelník a illuzionista Kellner a po tři večery předváděl své kousky až do vyčerpání zájmu.
V hospodě jsem prožil mnohou chvíli a došel k poznání, že ze mne "hospodář" nebude. A nebyl. A není.
