Mělo to být super léto!

Popravdě řečeno, moc nám to naše studium němčiny v prvním ročníku fakulty nešlo. Jak by taky mohlo, vždyť jsme byly všechny jen "odpad" od přijímacích zkoušek na jiné vysoké školy. Byla tu mat-fyz, přírodověda, žurnalistika, historie. Dodatečné rozhodnutí školy otevřít pokusně němčinu nám dalo druhou šanci. Vzali nás všechny,  celkem 12 dívek, ale byl to boj. Většina z nás z němčiny ani nematurovala. A tak, zatímco do nás profesoři usilovně hustili vědu, my jsme neuměly vůbec mluvit.

A pak se na konci prvního ročníku v něčí hlavě zrodil nápad poslat nás v létě na práci do NDR. Nebylo to tehdy běžné jako dnes. Nevím, na koho sehnali kontakt, ale ten někdo nám zajistil brigádu v letním dětském táboře na Rujaně. Naši 12-člennou studijní skupinu čeština-němčina doplnili studentkami o 1 - 2 roky staršími, které neuměly německy skoro vůbec. Následně nás rozdělili na dvě poloviny, z nichž každá měla v NDR strávit jeden letní měsíc. 

Cesta pro nás představovala velké dobrodružství, řada z nás vyrážela z domova na delší dobu poprvé a pohromadě jsme se kromě školy sešly zatím jen na bramborové brigádě. O moři, které jsem nikdy neviděla, se mi zdálo už dlouho dopředu.

Teprve na místě se ukázalo, že tábor patří NVA, čili Národní lidové armádě NDR, nese název po někdejším východoněmeckém politickém představiteli Wilhelmu Pieckovi a zdejší adresa je Prora, Rujana. Vlastní stejnojmenná obec ale byla asi 2 km daleko. Velký oplocený táborový objekt s množstvím vojenských stanů a provozních budov se nacházel u průjezdní silnice a za ním už bylo moře, k němuž se dalo dojít po pěšině malým borovým lesíkem. Typická písčitá pláž se táhla podél moře v délce mnoha kilometrů. Silnice vedla z blízkého lázeňského střediska Binz směrem na přístav Sassnitz. Do Binzu se mohlo jít pěšky po silnici nebo po pláži, ale jinak byl všude kolem v lesích vojenský prostor a výstražné tabule varovaly: Palebná zóna. Vstup zakázán.

Vlastně všechno v táboře bylo vojenské. Táborové vedení tvořili vyšší důstojníci, kteří se tu víceméně rekreovali s manželkami i vlastními dětmi. Veškerý provoz tábora zajišťovali rovněž vojáci, a to buď v základní službě nebo vojáci z povolání. I děti, které tam trávily prázdniny, byly děti vojáků. A do toho jsme přišly my, dívky z Budějovic, s jedním dozorujícím pedagogem. 

Začátky byly krušné. Slabá znalost němčiny, neustálé dohadování s odměřenými důstojníky, drzé poznámky ze strany vojáčků, kteří byli většinou našimi vrstevníky. Nejraději bychom se sebraly a jely zpátky domů. Ale už za pár dní začaly ledy mezi námi pozvolna tát.

Pracovaly jsme jako kuchyňské pomocnice, práce bylo hodně, doslova od rána do večera, ale střídaly jsme se dvě party po osmi, jeden den práce, druhý den volno. Mohly jsme chodit do Binzu nebo jet na výlet. Někdy nás přibrali s dětmi na zájezd, jindy jsme jely stopem. V NDR nebylo běžné stopovat, takže když jsme zamávaly, každý nám zastavil, protože myslel, že něco potřebujeme. Vedení tábora nám uspořádalo i družební večírky s hudbou a tancem. Rodila se přátelství, vznikaly i krátké letní lásky. Postupně se lepšily i naše jazykové znalosti. A když jsme dostaly první zálohu a po ní pak zbytek platu, hned jsme si koupily levné letní boty a krátké noční košilky a pochutnávaly si na místních lahůdkách, hlavně rybách. Po počátečních chladnějších dnech vypuklo naplno horké léto. I jinak studený Balt se oteplil natolik, že jsme se v odpoledních klidnějších chvílích mohly jít vykoupat.

Na konci července odjela první skupina a vystřídala ji druhá.  Nás tam ale několik zůstalo, protože z nových někdo vypadl a chyběly pracovní síly.  Byla jsem šťastná, že jsme tam mohly zůstat. Ještě jeden měsíc! Věřily jsme, že u nás doma je všechno v pořádku. Po nečekaně hezkém  jaru tam je určitě i krásné léto. Občas nám ale někdo z důstojníků řekl. že to teď u nás děláme špatně. A jeden, který nás měl v kuchyni na starosti, si ke své uniformě, připomínající ty z válečných filmů, donesl bičík, šlehal s ním o holinky a v alkoholovém opojení říkal: Jen počkejte, až se vrátíte domů! 

Jednoho dne se na obzoru objevilo množství tmavých lodí. Stály tam nehnutě v pravidelných rozestupech a téměř zlověstně na něco čekaly. Kluci říkali, že asi bude nějaké mimořádné cvičení.
Byl totiž SRPEN 1968!

Ráno jsme přišly do práce a profesor nám oznámil, že jsme byli doma obsazeni Rusy, že je okupace. Byl to nepopsatelný šok. Slovo okupace jsme znaly z dějepisu a hned v nás vyvolalo představu války. Ten den jsme už nepracovaly a Němci se ani nesnažili nám nějakou práci přidělit. Jen jsme seděly u rádia a chytaly zprávy, lišící se jazykem i obsahem. Najednou jsme nějak rychle dospěly. Už nebylo důležité, co si koupíme a kam se půjdeme pobavit, ale jestli se vrátili naši představitelé z Moskvy a co bude dál. A lidi už jsme nedělily na milé a protivné, ale na ty, co souhlasili nebo nesouhlasili. Při formálním večírku na rozloučenou nás někteří důstojníci uklidňovali, že teprve teď u nás bude dobře, zatímco kluci nám potají při tanci, šeptem, aby je nikdo neslyšel, vyjadřovali své sympatie. 

Pak nás odvezli do sběrného tábora u Rostocku, kde shromáždili všechny naše občany, pobývající v té době na Baltu. Bylo nás opravdu hodně. Kolona, v níž nás přepravovali za policejního doprovodu s houkačkami po dálnicích z dob hitlerovského Německa až dolů na hranice, čítala asi 10 autobusů a několik desítek aut. Když jsme s malou přestávkou na občerstvení dorazili na hranice, byla už tma. Vysadili nás z autobusu s gestem vyjadřujícím: Ať už vás tady nikdy nevidíme, a přestali se o nás starat. Prvním ranním vlakem jsme dojely do Děčína. Svítalo, bylo zvláštní ticho a jen množství vyvěšených transparentů všude kolem naznačovalo, že se od našeho odjezdu něco změnilo. 

Vracely jsme se domů. S obavami i s nadějemi, které se záhy ukázaly jako plané, ale chtěly jsme rychle, co nejrychleji domů. 

Super léto skončilo. Super sny skončily.  


P. S. A pro ty, kteří nechtějí zůstat u vzpomínání stejně jako já, mám dovětek. Dnes už není rujanská Prora nepřístupná jako tehdy. A pořádně jsem se divila, když jsem nedávno četla a viděla v televizi, co vše tam zůstalo našim zrakům skryto. Koncem léta jedu do těch končin na průzkum a se všemi zájemci se ráda podělím o své nové poznatky.