Průvodkyně nás předala na starost dvěma mladým dívkám, které tam jsou na praxi (čepují pivo). Dala jim instrukce na kousku papíru a šla si opět lehnout po proflámované noci s místním švihákem.
Vyrážíme dvěma auty. Zaplatíme každý 30 kuna, což je našich 150 kč a pohodlně (někdo sedí na podlaze, ostatní namačkaní dva na jednom sedadle) a takto příjemně odjíždíme.
Asi po 10 km vystupujeme do ještě větší pouště a začínám se šplhat po nesmírně ostrých kamenech do strmého kopce. Přelézáme kamenné zídky. Můj přítel pomáhá mně i přítomným starším ženám.
Mladé dívky uhánějí první. Jestli si někdo za nimi zlomí nohu, nebo potluče o kamení je moc nezajímá. Oni přece za nikoho neručí. Energie asi proudí jenom do nich, protože ostatní žádnou nezaznamenají. Nahoře chvíli bloumáme a hledáme ji. Asi jsme imunní, nebo na nás žádná energie nezbyla. Z papíru nám dívky přečtou, že v pravo je toto a v levo tohle. Moc se to neliší, protože všude je stále jenom kamení.
Mám vyviklané nohy v kyčlích, ale jelikož UFO asi nepřiletí, musím po svých. Dole se namačkáme rádi do čekajících aut. Po příjezdu nemám chut k jídlu, ani k ničemu jinému. Padám na postel a omdlívám. Tentokrát mě ani komáři nevzbudí. Po vyspání se kulhající dobelhám k mořské louži a shladím si poškozené tělo. Další výlet už asi nezvládnu, ale další se ho domáhají. Jsou nepoučitelní. Když se domáhají dva dny a nic, postupně odpadají a vzdávají se. Za to já se dostávám do formy a na výlet chci. Má to být výlet do nejbližšího městečka jménem NOVALJA. Potřebuji koupit nějaké suvenýry, abych alespon nějaké kuny utratila, protože jinak nevím, co s nimi budu dělat. Průvodkyně nabádá, že nás musí být nejméně osm, aby se výlet mohl uskutečnit. Shromaždujeme se v určený čas a je nás přesně osm.
Přijíždí auto, kde jsou místa pro čtyři lidi. Všichni chtějí odjet .Vidina civilizace asi způsobila, že jsme zešíleli. Mačkáme se do auta. Můj přítel sedí v kufru. Za tento pohodlný odvoz platíme dobrovolně 30 kuna. Pan řidič nám při dojezdu městečka sdělil, že pro nás za dvě hodiny přijede. Co ted? Musíme všechno stihnout.
Konečně vidím moře, které se rozbíhá do nekonečna a ne jako ten náš zaliv ve skalách. Rychle utrácím kuny za absolutní blbosti, abych měla čas na procházku městečkem. Jelikož opravdu čas není, rychle si všechno fotím. Městečko je opravdu malebné a těším se až si doma v klidu prohlédnu fotky. Není možné toho moc vidět, protože čas utíká. Ve velikém chvatu si ještě kupuji v takovém roztomilém krámečku malého slona. Já je totiž sbírám, a tak mám ze slona radost. Ještě si v trysku dáme něco k pití a je tady auto. Neuspokojena si sedám. Vůbec se mi nechce zpátky. Přítel v kufru je zticha. Ptám se, jestli žije a vypadá to, že asi ano.
Poslední výlet vzdávám, protože mi stejně nepřipadá zajímavý Je to výlet lodí okolo našeho ohraničeného zálivu. Nic moc. Pár lidí se hlásí. Opět nastává velké počítání. Deset až dvanáct lidí, jinak prý se nejede. Už je jasné, že náš ubytovatel hodlá zbohatnout bez veliké námahy. První termín se nekonal. Loď je prý rozbitá. Poslední den se osm lidí shromáždilo na břehu u vidiny jízdy lodí. Připlula rybářská bárka sotva pro čtyři lidi. Paní s nadváhou to vzdává první anebo možná byla vyřazena. Díváme se totiž z dálky. Ostatní nesměle stojí na břehu. Snad se rozpočítávají. Jeden nastupuje, ale asi nechce trhat partu, nebo vzbudit závist, a tak lod zase opuští. Nakonec odcházejí všichni. Majitel lodi přišel o výdělek a vzteky odjíždí.
Náš soused, se kterým sedíme u stolu, si opět půjčuje kolo od kuchařky a odjíždí se uklidnit po rozpálené asfaltce někam do kamenité pouště. Na večeři se nevrací. Nemůže. Kolo to nevydrželo. Když ho přivezlo přivolané nákladní aut,o už ani nešel na závěrečný večírek. O nic nepřišel. Hurá, zítra jedeme domů!
Jeli jsme 21 hodin. Nohy mi otekly jako konve, nemůžu se na ně ani postavit. Čtrnáct dní se z téhle dovolené léčím. V závěru ještě řeknu, že nakonec ještě utekla i kuchařka po tom, co jednu mladou rekreantku pokousal její pes. Chudák, asi hlady. Zmražená strava asi došla. Kdo bude vařit těm dalším chudákům, co přijdou po nás, to nevím. Ani oni netuší, do čeho jedou. V krátkém setkání s nimi se jim snažíme nastínit,. co je čeká a někteří nám začínájí závidět, že odjíždíme.
Přítel vydržel, dotáhl mé těžké tašky s nepoužitým obsahem domů, ale nedoufám, že se mnou ještě někam pojede, i když za to určitě nemůžu.
