Tady jsou výsledky malé ankety mezi lidmi ve věku pětapadesát až pětasedmdesát let na téma, co bych na sobě chtěl či chtěla změnit v příštím roce:
Musím se více hýbat.
Nesmím už mladým říkat, že mají doma binec a musím potlačit svou chuť pořád jim tam něco přerovnávat, uklízet, umývat.
Nesmím jíst sladkosti, musím se stravovat zdravěji, mám zvýšený cukr i cholesterol.
Musím začít chodit po schodech, nesmím jezdit výtahem.
Musím začít jezdit se sousedkou na výlety, pořád jen sedíme doma u televize.
Musím pít méně piva a jíst méně bůčku, manželka mi nadává, že mám velké břicho a má pravdu.
Musím si pořídit psa, donutí mě více chodit.
Co je na těch odpovědích zvláštní? Ve všech zazněla slova musím či nesmím. A to i v souvislosti s plánováním věcí, které by měly být příjemné a radostné, jako je třeba výlet či pořízení pejska.
„Tato slova obecně vyvolávají pocit něčeho nepříjemného, něčeho, co nás nebude bavit dodržovat,“ podotýká Nikola Hanyšová z hnutí Stop obezitě. Právě v souvislosti s plánovaným hubnutím výživoví poradci a terapeuti často slyší příkazové výrazy. „Předsevzetím, u nichž si stanovíme cíle ve znění musím či nesmím, je dobré se vyvarovat, zpravidla člověka předem otráví a odsoudí k neúspěchu,“ upozorňuje Nikola Hanyšová.
Mít radost ze změn
Čtyřiašedesátiletá Pavla ze Vsetína vypráví: „Pokaždé si říkám, že nesmím, když jdu kolem regálu se sladkostmi a pokaždé odcházím z obchodu totálně naštvaná. Naštvaná jsem pak i doma, takže jsem podrážděná a vyjíždím na muže kvůli každé maličkosti. On mi říká: Raději si dej čokoládu, jinak s tebou není k vydržení. Takže u ní pokaždé stejně skončím, stejně jako muž u cigaret. A o každém Silvestru si říkáme: Nesmíme, od 1. ledna nesmíme.“
Její dcera má kamarádku psycholožku a tak na toto téma jednou společně všechny tři daly řeč. „Bylo to pro poučné,“ říká Pavla. „Psycholožka mi vysvětlila, že ve skutečnosti se závislosti na sladkostech vůbec nechci zbavit. Kdybych opravdu chtěla, těšila bych se na to, jak se budu cítit silná, když si je nekoupím, bavilo by mě místo nich přicházet na chuť jiným zdravým potravinám, měla bych ze své životní změny radost. Jenže to já nemám a proto ji nikdy nedotáhnu do cíle. Protože si namlouvám, že tu změnu udělat musím. Nemusím. Můžu mít trochu kil navíc, můžu mít zvýšený cukr a jiné zdravotní obtíže. Ale tu změnu prý udělám, až mě to začne štvát a opravdu ji udělat budu chtít,“ vypráví.
Naučená bezmocnost
„V psychologii se používá termín naučená bezmocnost,“ připomíná Iva Málková, zakladatelka
hnutí Stop obezitě. „Člověk na základě pocitu slabosti a nedostatku schopností získaného na základě vlastních zkušeností nabude dojmu, že nemá smysl řešit problémovou situaci vlastním úsilím. Ale aby se neřeklo, je první ledna, tak musím hubnout,“ popisuje chování mnoha svých klientů.
Právě v tom pak spočívá jejich neúspěch. Dali si nereálná předsevzetí spočívající ve slovech musím či nesmím. Tedy si něco přikázali a příkazy obvykle máme chuť obcházet. Když zjistí, že se jim je nedaří plnit, řeknou si to nejjednodušší: Nemá to smysl. A tak se stále točí v začarovaném kruhu.
Ošklivé slovo "musím"
Pokud se chystáme něco ve svém životě změnit, je také totální nesmysl spojovat to s určitým datem. Změna se podaří tehdy, když opravdu cítíme, že ji chceme udělat. Víme, že otravujeme potomky přílišnou péčí? Opravdu si to uvědomujeme? A samotné nás to štve? Tak s tím ihned přestaňme. Nevolejme jim aspoň týden. Nenosme jim nic k jídlu. Změňme to teď hned, jestliže nám to vadí. Ale proč s tím čekat na 1. leden a do té doby si tak dlouho říkat to ošklivé slovo musím?
