„Tedy pane kolego, vypadáte báječně, v tom věku, jak to děláte?“
„Inu to víte, nikdy jsem nechlemstal ty jejich přesládlé granule, plaval jsem hodně proti proudu a často skákal nad hladinu. To byste, panečku zíral, co já tam nahoře všechno viděl.“
„Jo, jo, taky jsem si občas povyskočil, ale poslední rok už jsem neměl na skákání ani pomyšlení.“
„A copak se stalo?“
„Ále, moje kapřice Lída se zabouchla do jednoho fajnovýho sedmikiláče z Rožmberka. Takovej náfuka, věčně se napařoval, že má nejdelší ploutev v rybníku a ona se mu na ty jeho silácký řeči chytla. Chtěl jsem to ještě zachránit, plácl jsem se přes ploutev a pořídil ji krásnu tučnou housenku, ale ani ta nezabrala. Tak jsem to letos zabalil, a vjel jsem do sítě dobrovolně.“
„Já jsem teda jít nechtěl. Každý rok jsem se před výlovem schovával pod kořeny té stoleté vrby, tam nikdy sítě nenatáhli, jenomže letos mě vyhnala ta nenasytná štika a já se pak dostal přímo mezi dvě sítě a nebylo úniku.“
„A jak dlouho jste tady v kádi?“
„Už se tu krčím čtvrtý den. Včera jsem se pěkně vylekal, že leknu, to když přestali na hodinu napouštět čerstvou vodu, ale naštěstí si toho všimli.“
„Jste takovej hubeňoučkej, vás si možná ani nevyberou“.
„No nevím, nevím, já se vždycky děsím, když do kádě nakukuje nějakej důchodce. Ti si vybíraj malý, ať nemusejí tolik platit. Divím se, že jim nevadí ty malý kosti.“
„No, oni to mají dobrý i tlustý. To kdyby tady byl ten sedmikiláč, tak má jistotu, že se dožije Štěpána.“
„A víte, že skončit jako karbenátek v oleji taky není žádný terno! O těch pár dní navíc. A stejně jenom hladovíte a lapáte po kyslíku.“
„Á, tak jde na řadu Ota. No, jo, tři padesát, toho si vezmou. Tak sbohem Oto!“
„Počkejte, poslouchejte, třeba ho nebudou chtít klepnout. To mi vyprávěl praděda, jak si ho vzali domů, dva dny jej máčeli ve vaně, děti mu podstrkovali pod fousy lodičky a pak vypustili zpátky do rybníka.“
„No, tak Ota takové štěstí neměl. A ještě ho chtějí stáhnout z kůže, chudáka.“
„Pozor, pozor pane kolego, jdou po vás, vyskočte!“
„Fuj, tak to jsem měl štěstí. No já se jenom děsím, co se mnou bude. Nechci se péct kdoví jak dlouho v troubě. A na česneku. Ten přímo nesnáším. Když už tak na pánvi, nebo ještě lépe ve friťáku, to je šup, šup a neplavete v tom tolik oleje.“
„Slyšel jste to, stěžovali si na Láďu, že má nějak olysalý bok. To se nedivím, že mu to pěkně hnulo žlučí. To bude mít někdo po večeři."
„Tak pane kolego, už jsem v naběráku, loučím se s vámi!“
„Držím palce, abyste nemusel ten česnek“.
„Nechám vám tu šupinu pro štěstí!“
„Kaprům zdar!“
„Kolik váží, tři třicet? Tak jo, vezmu si ho. Živého. Pěkné svátky!“