1. září 2013 jsem v kruhu rodiny oslavila 59. narozeniny a hned při této příležitosti jsem všem zcela vážně oznámila, že to byla poslední oslava a mají se rozloučit s nadějí, že by mi někdy mohli popřát k šedesátinám. Mně totiž bude od té chvíle už pořád jenom padesát devět! Když se před deseti lety koncovka u číslovky mého věku změnila z cet na sát, bylo mi to srdečně jedno. Dokonce jsem spíše vítala blížící se důchod. Ale teď, když se pade mělo změnit na šede, byla jsem opravdu upřímně vyděšená.
Nedovedete si představit, jak urputně jsem se bránila vzít na vědomí, že by mi mělo být šedesát! Šedesát - tak příšerné číslo! Nebo dovedete? A tak to šlo celý rok. Neustále jsem připomínala, že žádné moje narozeniny se u nás rozhodně slavit nebudou a marně doufala, že tak nějak vyšumí do ztracena ...
Letos v srpnu jsem se jen velmi, velmi nerada začala smiřovat s tím, že můj záměr neprojde. Tak jsem jen tak polehoučku naznačila, že se tedy sejdeme, ale rozhodně NECHCI VIDĚT ŽÁDNOU ŠEDESÁTKU.
Asi půl roku předtím moje snacha přišla se svými růžovými šaty z maturitního plesu, které její maminka připravila k vyhození spolu s dalšími nepotřebnými hadry. Ptala se mě, jestli by se mi ta látka na něco nehodila. Tak jsem jen utrousila dej je sem, jeden nikdy neví. A strčila je do skříně. A tam tedy pozapomenuty ve tmě čekaly na svou příležitost. No čekaly?Určitě se na ni třásly, jenže já jsem to nevěděla. Necelý týden před oslavou mých šedesátin (proboha) volala snacha, že o ty šaty je zájem a přijde si pro ně. Šla jsem je vylovit ze skříně, rozložila je a v tu chvíli se má mysl pohnula nečekaným směrem. Kvapem jsem shodila domácí oděv a rozhodla se do těch šatů zkusit nasoukat! Snacha měří o 20 cm víc než já a váhově jsme také poněkud jiné kategorie. Leč v těch asi 5 minutách od telefonátu do příchodu snachy jsem ty šaty měla na sobě. Nestihla jsem je sundat a stála jsem tam v nich. Dívala se na mě a byla tak říkajíc paf, a to i přesto, že mě docela zná. Ale nakonec musela uznat, že to není až zase tak hrozné. A v tu chvíli ze mě vyletělo: Jitko, nedávej je, zažijeme s nima ještě velké věci. Já si je obléknu a budu v nich vítat hosty. Málokdy v životě jsem s něčím byla tak rychle hotová. A jak jsem řekla, tak se i stalo. Upekla jsem si dort s bílými růžemi a žádnou šedesátkou, šaty vyžehlila, zalovila ve svých zásobách bižuterie, připravila pohoštění a očekávala hosty.
A s nimi šaty ještě jednou zažily pocit, že nepatří do starých hadrů. Přicházející nevěřícně zírali, žasli a srdečně jsme se bavili. V tu chvíli jsem ale pořád ještě netušila, jak jsem svým nápadem s růžovými šaty nahrála právě snaše. Jako dárek se mi totiž vrátil starý modrý papundeklový kufr, se kterým moje děti jezdily na tábory, převázaný ohromnou růžovou mašlí a opatřený cedulkou Pohotovostní zavazadlo velký holky. A ta pravá zábava nastala právě při otevření a vybalování kufru, protože byl plný, opravdu plný růžových věcí. Bylo tam nač si vzpomenete - ponožky, síťované rukavice, deštník, spodní prádlo, propisovačka, pěna do koupele, rtěnka, růžové víno, no prostě všehochuť, všechno důsledně v růžové barvě. Já jsem z kufru vytahovala jednu věc za druhou jako kouzelník králíky z klobouku, postupně si na sebe navlékala všechno co šlo - čelenky, náušnice, korále, náramky, šálu ... nejvíc jásaly děti a byl to opravdu zážitkový dárek pro všechny zúčastněné. A na otázku na závěr kolik těch dárků je, jsem bez rozmýšlení odpověděla: padesát devět! A měla jsem pravdu. Nakonec mě syn s tím růžovým nadělením zvěčnil.
A poslední z těch fotek jsem nazvala: ŠEDESÁT! NO A CO?
A teprve po tom všem mi snacha prozradila, že ty šaty chtěla rozstříhat a tou látkou potáhnout kufr narůžovo. No řekněte, nebyla by to bývala škoda?
Co jste zajímavého zažili v letošním roce? Byli jste svědky nějaké vtipné příhody? Prožili jste nějaké osudové setkání či situaci? Popište váš nejsilnější zážitek roku 2014 formou příběhu či jiného literárního útvaru. Autor nejlepšího soutěžního příspěvku získá mobilní telefon. Více informací najdete zde. |