Aha, je tady bilancování. Dobře vymyšleno. Nemá-li člověk tak silných zážitků, že ho přivádějí k vytržení, popřípadě straší ve snech, musí si chtěj nechtěj pustit na plátno svých vzpomínek celý rok. Nejlépe den po dni. Pak zřejmě shledá svůj každodenní život plný silných zážitků z obou konců spektra.
Milí přátelé, nevyhrála jsem ve sportce, ani se nestala obětí exekuce, neomládla jsem zázračně, ani nezešedivěla ze dne na den, neskákala padákem, ani nespadla ze schodů, dokonce jsem se ani nevdávala a naštěstí mi nikdo neumřel. Tudíž takový normální kalendářní rok, zdá se. Ale pozor, něco se rýsuje. Zážitek nenazvěme silným, ale třeba nezapomenutelným.
Koncem února jsem se ocitla jakýmsi řízením osudu v Bretani. V malém, v této době velmi neútulném městečku Pornic, na pobřeží Atlantiku. Šlo o takovou, řekněme, malou služební cestu na zakázku. Délka trvání dva dny. Byl to pro mě zapadlý kousek francouzského světa, který bych si sama od sebe nevybrala. Už vůbec ne v neutěšeném únorovém počasí, kdy z šedivého nebe stále něco vlhkého padá a deštníky není radno otevírat, neboť se ve zlomku okamžiku stávají kusem neovladatelného náčiní ve spárech mrazivého povichru. Když se z ničehonic ukáže jasně modrá obloha a zasvítí slunce, není třeba se plašit a opouštět teplo hotelového pokoje. Právě jen z jeho bezpečí to má svůj půvab. Stačí vyjít ven a máte co dělat, abyste bez újmy na zdraví zvládli cestu od jednoho "kandelábru" k druhému. Atlantik dává až nepřiměřeně na odiv svou divokou krásu a člověku při tom hukotu tuhne krev v žilách.
Do tohoto vyfoukaného "konce světa" jsem letěla 2000 km, abych dětem na základní francouzské škole barvitě, ve zkratce a pokud možno zároveň zábavně představila jiný "konec světa", Českou republiku. Dala jsem si záležet, a tak se děti v počtu sto a v rozmezí od tří (mají to tam i s mateřskou školou) do deseti let dověděly, kam a za koho se provdala jejich sličná plavovlasá princezna Blanka, proč se Sněžka jmenuje Sněžka a Krkonoše, že jsou Horami obrů. Žasly nad fotografiemi stověžaté Prahy, hradu Karlštejna a zámku Lednice. Popraly se s výslovností nevyslovitelných slov jako "zmrzlina" a s chutí si zazpívaly naši "Holku modrookou", jak to ani ty naše nedovedou. Mise byla slavnostně ukončena pravým pardubickým perníkem a potleskem. Jeden malý pětiletý chlapeček mi dal pusu na rozloučenou.
Zpáteční cesta. Letadlo odlétá z Nantes 50 km vzdálených od Pornicu. Na letišti to tentokráte "zavání" silným zážitkem. Celá Bretaň se "stěhuje" dnešního dne někam jinam. Začínají tu totiž jarní prázdniny. V letištní hale je hlava na hlavě. Když jedou Francouzi na prázdniny (trvají zde 15 francouzských dnů), tak se vším všudy. Několik kufrů doprovází rodiče, jejich rodiče a děti, nechybí pejsek, popřípadě jiné domácí zvířectvo. Takové jakési novodobé stěhování národů. Nezkušení letadloví turisté (to jsme my dva - můj partner a já) nepropadají nejprve panice, myslíce si, že všichni, a to úplně všichni, odlétají stejným letadlem a tudíž všichni musí být včas odbaveni. Hodina musí stačit. Třicet minut před odletem začínáme být mírně znepokojeni. V jakési změti, která ničím nepřipomíná ukázněnou "frontu", jak jsme zvyklí z let nadobro minulých, trčíme stále na stejném místě. Kufřík, který přesahuje asi o 5 cm normu, musí být odbaven. Že já ho brala!
Dvacet minut do odletu. Situace se mění ve vážnou. Jdu to oznámit odbavovací úřednici. Teprve teď vychází najevo, že OPRAVDU ne všichni letí s námi jedním letadlem. A také odbavovací pult NEFUNGUJE! Nicméně si srdnatě klestím cestu k pultu přes všechna ta zavazející zavazadla, klece a prarodiče, kteří uctivě ustupují. Pak vyhrknu na úřednici: "Za 15 minut nám letí letadlo!" S klidem, Francouzům ve vztahu k dochvilnosti vlastním, prohlásí: "Všem letí." Na kufr připlácne nálepku, která snad dopraví kufr zároveň se mnou do Prahy. Ale k mé hrůze mi nacpe zavazadlo znovu do ruky. Na odbavení je třeba jít jinam. Asi do všech pekel. Tady to nefunguje.
Zbývá 10 minut. Nastává situace zoufalá. Ale ještě bojujeme. Dav nás nahrne někam, kde nám s přátelským úsměvem konečně kufr odeberou. Mám pocit, že se s ním loučím navždy. Někde na opačném konci haly, po schodech nahoru, zatočit doprava či doleva, se máme potkat s naším letadlem. Pět minut před odletem je to už jen jakási snová představa. Do "nohavice" vedoucí k letadlu vbíháme z posledních sil a nejsme kupodivu sami! U dveří nás vítá s typicky zdvořilým francouzským úsměvem letuška. Už dávno sedíme na svých místech a do letadla stále nastupují pasažéři. Pilot lakonicky oznamuje zpožďění odletu.O 45 minut.
Nastupuje nová generace nervozity. Jak lze s tímto zpožděním "chytit" v Paříži přípoj do Prahy? Asi špatně. Naše letadlová naivita nezná mezí. V Paříži se "vylodíme" 15 minut před odletem letadla do Prahy. Běžíme, už ani ne z posledních sil, dlouhými chodbami s pojízdnými chodníky, které se nestačí naší rychlosti divit. K cíli dorazíme 5 minut před odletem. Máme vyhráno! Máme vyhráno? Široký bílý úsměv v černé tváři nám sděluje, že máme smůlu. Dále je to už nezábavné. Šest dalších hodin na letišti, přílet v nočních hodinách na pražské liduprázdné letiště, marné čekání na TEN odbavený kufr... A do Ostravy 350 km.
Takže sečteno, podtrženo, dohromady to nakonec BYL silný zážitek v celé škále své působnosti a je pravda, že v mém kalendářním roce 2014 nemá soupeře.
|
Co jste zajímavého zažili v letošním roce? Byli jste svědky nějaké vtipné příhody? Prožili jste nějaké osudové setkání či situaci? Popište váš nejsilnější zážitek roku 2014 formou příběhu či jiného literárního útvaru. Autor nejlepšího soutěžního příspěvku získá mobilní telefon. Více informací najdete zde. |
