Opět mě přepadají "roupy". Stává se mi to poměrně často i přes můj pokročilý věk. Najednou mě něco bláznivého napadne a já to většinou uskutečním, i když všichni kolem žasnou. Je pravda, že se mi to nikdy tak nevymstilo, jako minulé léto. Roupy mě přešly na dlouho a možná, že už i napořád. Začnu tedy od začátku.
Léto bylo přede dveřmi a já jsem si říkala, že trávit léto v Praze je neúnosné, a tak jsem začala přemýšlet, co s tím udělám. Co ale uděláte, když máte peněz tak málo, že si za ně můžete vyjet leda do Stromovky? To bych však nebyla já.
Čtu si takhle inzeráty v Annonci a ejhle! Nabízí dlouhodobý pobyt ve Francii u moře a světe div se, zadarmo. Zadarmo ubytování a stravu. No, zadarmo, odpracuji si to jako pomocná síla v kuchyni. Už jsem dělala v životě toho tolik, říkám si, že snad i takovou práci zastanu s vyhlídkou, že budu u svého milovaného moře.
Jelikož se rozhoduji rychle, zavolala jsem na uvedený telefon a už odpoledne jsem mluvila s nějakou kompetentní osobou. Dívala se na mně sice pochybovačně a ptala se, jestli si na takovou práci troufám. Já ve strachu, aby - nedej bože - nevybrala někoho mladšího, dychtivě přikyvuji a slibuji plný pracovní výkon a velké nasazení. Moc mi však toho o té práci neřekla. Jen, že tam budeme dvě, ta druhá není také nejmladší a že tam jezdí už pět let. No, když tam jezdí tak dlouho, tak se jí to přece musí líbit. Budeme prý u moře v takovém rekreačním středisku uklízet bungalovy a pomáhat v kuchyni. Majitelé jsou Češi, a tak nějaký strach z toho, že neumím francouzsky, mít nemusím.
Bylo mi tedy slíbeno, že pojedu a že mi upřesní termín. Ještě jsem si řekla o telefon na onu paní, co tam jezdí pět let, abych se s ní trochu seznámila a zeptala se jí na podmínky té práce. Paní, která se jmenovala Jaruška, mi řekla, že tam opravdu jezdí tak dlouho a že se ji tam líbí. Velice mě to uklidnilo a začala jsem se těšit. Paní byla v telefonu moc milá a sympatická, a tak jsem si říkala, že si budeme jistě rozumět. Domluvily jsme se, že pojedeme autobusem spolu a že si ještě po cestě ještě všechno řekneme.
Svým velkým dětem jsem oznámila že odjíždím do Francie za prací a zároven za rekreací. Netvářilly se zrovna nadšeně a zrazovaly mě, že prý jsem se zase zbláznila, že nevím, co mně čeká. Jsem však hrozně tvrdohlavá a zatím ještě svéprávná, a tak jsem na jejich výhrady nedala. Spakovala jsem si ohromné zavazadlo, protože jinak pakovat neumím. Vždycky si totiž myslím, že toho potřebuji hodně. Dovláčela ho ve stanovený termín k autobusu a tam jsem se jala hledat Jarušku. Jaruška nikde! Pak mi nějaká paní oznámila, že Jaruška jela nějakým jiným autobusem. Bylo mi sice divné, že mi nezavolala, aby mě s novým rozhodnutím seznámila , ale chci odjet za každou cenu. Pojedu tedy sama a shledáme se až tam.
Jela jsem tedy s ostatními lidmi, kteří se tam však jeli rekreovat. Cestovala jsem tedy jako jediná vyslaná pracovní síla, nikoho jsem neznala, nikdo se se mnou nebavil, nevěděla jsem, co mě čeká a nikoho jsem se nemohla zeptat. No, snad se neztratím, říkám si hrdinně. Kdybych však jen trochu málo tušila.
Nebudu ale předbíhat událostem. Cesta trvala strašně dlouhých 24 hodin s nějakými přestávkami. Ani se mi pořádně nepovedlo usnout, protože jsem přece jenom nebyla úplně klidná. Když jsem se na místě dojezdu vypotácela z autobusu polomrtvá únavou, dovlekla jsem své příšerné zavazadlo na místo. Bylo to takové městečko z bungalovů, které stály na břehu moře v řadě a byl jeden jako druhý. Moře přes ně zatím nebylo vidět. "No potěš pánbůh," říkám si. Při mé špatné orientaci se nikdy nevymotám.
V jednom z těch bungalovů jsem našla své zaměstnavatele. Byli to manželé, prý motorkáři, prostě takový divný, obhroublý pár, který se určitě s ničím a nikým nepáral. Ukázali mi to hned. Po mém představení mě vyzvali, abych si odložila kufr a šla ihned uklízet bungalovy. Jaruška už prý tam je a pracuje. Znělo to jako výčitka. Ani mě nenechali vydechnout, převléknout, umýt, najíst nebo alespon napít. Vrazili mi do ruky kbelík s vodou a hadr a poslali mě kamsi, kde jsem měla najít Jarušku a začít pracovat. Nevím, jak se mi podařilo Jarušku najít, ale povedlo se a ruku v ruce jsem uklízely, až se z nás kouřilo. Je pravda, že Jaruška vypadala jako že ji to baví, až to bylo podezřelé. Pořád ještě v mém cestovním oblečení, celá upocená a uválená jsem se ocitla v kuchyni.
Pokračování příště
