...Pokračování
Den pátý
Ráno je kupodivu bezvětří a oblačnost je dost vysoko. Vypadá to, že dnes budeme mít štěstí. Před sebou máme pochod přes trojvrcholek Mîzgavu a výstup na druhou nejvyšší horu Rumunska Negoiu. Přesto, že už jsme část zásob spotřebovali a manžel mi na uvolněné místo přendává část věcí do svého batohu, při prudkém stoupání mne batoh dost tíží. Ale za svoji dřinu jsme odměněni. Procházíme vrstvou mraků a ocitáme se na sluníčku. Pod námi se jako bílé moře převalují mraky, z nich vystupuje pár vrcholků. Takovou scenérii jsem ještě nikdy neviděla. Stojím v úžasu. Paprsky se od mraků odrážejí, v některých místech vytvářejí malé duhy.
Z Negoiu sestupujeme skalnatým terénem ke štěrbině, k úzké strmé rokli, které se říká Strunga Drakului. Následuje několik set metrů dlouhý náročný sestup skalní rozsedlinou. Přidržujeme se zabudovaných řetězů. Stále klesáme až k jezeru Caltun. Tam zakládáme dnešní tábor. Jsme unavení ale ne tak vyčerpaní jako minulý den. Uvaříme si dokonce teplé jídlo, umyjeme se v jezeru, které není zamrzlé. Postavíme stany. Nálada je dobrá, stále znovu si přehráváme ty úchvatné výhledy z Negoiu. Za to všechny ty útrapy stály. Prostě euforie. Spíme klidně a dlouho.
Den šestý
Ráno tato nálada přetrvává. Je polojasno a my se vydáváme na další část cesty. Opět stoupáme a pak jdeme po úzkém chodníčku. Znovu přichází mlha. Jsem docela ráda, protože pohled do hlubin, kde se vina řeka jako tenká stužka, mi nedělá moc dobře. Najednou se rychle setmí a začnou padat obrovské kapky. Fouká vítr, oblohu rozčísne blesk. A další. Hrom burácí, ozvěna se tříští o okolní vrcholy. Co teď? Jsme tu jako devět hromosvodů. Petr velí zalehnout na zem a nehýbat se. Ležíme tak už hodinu, jsme úplně promočení a bouřka nepřestává. Je mi hrozná zima, v duchu prosím všechny svaté, ať už ta bouřka skončí. Konečně se počasí umoudřuje, přestává hřmít, déšť slábne. Můžeme se zvednout a pokračovat. Všechno prosáklé vodou, teče z nás jak z vodníků. Pro mlhu vidíme jen dva kroky před sebe. Pokračujeme červeně značenou „turistickou“ stezkou. Občas je jištěna řetězy, občas je to spíš výstup pro horolezce. Hlavně je to boj se sebou a s počasím. Z krásných výhledů není pro dnešek nic. Svou pouť končíme na malém plácku, který je alespoň trochu rovný a skrytý před případnými nápory větru. Usedáme a přemítáme, jak rozložit tábor. Všechny stany jsou mokré, stejně i většina oblečení. Zatím nemrzne a doufáme, že to i vydrží. Nakonec postavíme jen tři stany a rozdělíme se do nich. Spím s holkami a konečně máme čas vše patřičně zhodnotit. Ani nevím, jak jsem usnula.
Den sedmý
Probouzí mne Petrův pokřik „Vstáváme, je krásně!!!“ Opravdu je, obloha blankytná, po větru ani památky. Nasnídáme se a rozhodneme se ještě chvíli na tábořišti setrvat. Stavíme zbývající dva stany a doufáme, že brzo uschnou. Vyrážíme okolo desáté hodiny. Proschla nám i většina oblečení. Před námi se tyčí nejvyšší rumunská hora Moldoveanului (2544m). Do míst, kde začíná stoupání k jejímu vrcholu, jdeme ještě asi osm kilometrů. Poslední úsek je krátký ale velmi strmý. Batohy necháváme zde, stejně se musíme vrátit. Já to beru většinou po čtyřech. Zatím nám počasí přeje. Stojíme na vrcholu. Rozhlížíme se, je to nepopsatelné. Za námi se táhne horský hřbet, přes který jsme přešli. Hrdlo se mi svírá, do očí se derou slzy. Když se podíváme k jihu, skály prudce klesají do údolí řeky. K severu se táhnou pozvolna, přecházejí v les a dál v louky. V dálce jsou vidět malinké vesničky. Vypadají jako roztomilé stavebnice. Vracíme se na stezku a pokračujeme po traverzu. Je stále užší, jen stěží se vejdou dvě nohy vedle sebe. Nad námi skalní stěna, pod námi skalní stěna a dole v údolí zase ta modrá stužka. S láskou vzpomínám na mlhu. Náhle se pochod zpomaluje. Co se děje? Za chvíli se to mám dozvědět. Uprostřed stezičky trčí obrovský balvan přímo nad propast. Je nutné ho překonat, aby člověk mohl po stezce dál pokračovat.
Najednou se ve mně něco bortí. Nejsem schopna udělat ani krok a pustit se výstupku ve stěně. Stojím. „Tak jdi", pobízí mne kamarád za mnou. Stojím dál. „ Neboj se, to zvládneš!“ Stojím dál. „Tak se hni, utečou nám“ „ To nedokážu, to mě můžeš rovnou strčit dolů“ ječím a stojím dál, jako přikovaná. „Petřééé! Jardóóó!“ volá kamarád na našeho vůdce a mého manžela. Ten si totiž nevšiml, že za ním nejdu. Výprava se zastavuje. „Co jé?“ Ptá se Petr, který už je dost vpředu. „ Zoja se zasekla, nechce jít dál…“ „To zvládneš, ničeho se neboj, Jirka tě zezadu bude jistit! Jardo, jak to, žes na ni nepočkal?“ obrací se na mého muže. Ten jen krčí rameny. „ Vrátíš se pro ni?“ „Já se tu neotočím a couvat se taky bojím“, zní manželova odpověď. Ještě chvíli se mne snaží Petr přesvědčit. Marně. Nakonec sundává batoh a pro mne záhadným způsobem se po stěně nad námi pomalu posunuje zpátky k balvanu. Slézá na stezku před ním a podává mi ruku. „Tak polez“, jen vrtím hlavou a stále nejsem schopná se pohnout. „Dělej, sakra…“ Petrovi dochází trpělivost. Nic. Petr přeleze kámen a vrazí mi facku. Jako by mne někdo probral ze snu. „ A teď lez!“ Překročí balvan přede mnou a znovu ke mně natahuje ruku. Chytám se jí a celkem lehce ono zakleté místo zdolávám.
Petr opět, jako opice, přešplhá na přední pozici. Stydím se, nejraději bych se do země propadla. Co to do mě vjelo? Vždyť nejsem žádná sralbotka, říkám si v duchu. Po dalším pochodu docházíme na místo našeho dnešního tábořiště. Z něj vidím jezero, vybíhá do něj ostroh a na něm stojí chata! Asi fata morgána! Dívám se znovu. Ptám se Helči „Vidíš tu chatu?“ „Jasně, támhle u jezera“ Na nic nečekám a oznamuji všem: „Já dnes spím támhle v té chatě“ Udiveně se na mne dívají. Na nic nečekám a vyrážím po stezce dolů z vrcholu. „Neblbni, za chvíli bude tma“. Neohlížím se. Helena se ke mně přidává. A za ní i Iva. Nakonec nás následuje ještě můj a Ivčin manžel Karel. Helčin přítel Míra zůstává s partou. K chatě dorážíme za tmy. Vcházíme dovnitř. Je tu příjemné teplo. Protože jsem se jediná při studiu potkala s angličtinou, jsem vyslána jako vyjednávač. Jediný muž, který vypadá jako personál, ale neumí jinak než rumunsky. Beru mu z kapsy bloček, na který zapisuje útratu, a tužku. Kreslím postel. Kroutí hlavou…Kreslí do postele človíčka. Aha, všechny jsou plné. Ukazuji do lokálu a kreslím človíčka ve spacáku. Podívá se na mě, pak kývá. Asi vypadám dost zuboženě. Děkuji.
Kreslím talíř, ze kterého se kouří. Kývá a odchází. Sedáme si ke stolu. Za chvíli přináší pět talířů s nějakou kouřící kaší, na které plave máslo nebo tak něco. Vedle je klobása. A pět velkých hrnků s čajem a med. Kaše je z polenty. Nikdy jsem to do té doby nejedla, ale chutná mi náramně. Klobása pravděpodobně skopová, čaj je bylinkový, vynikající. Bavíme se mezi sebou. Po jídle na mne doléhá totální vyčerpání a pokládám si hlavu na stůl. Za chvíli mi někdo klepe na rameno. Zvedám hlavu. Nade mnou stojí neznámý kluk. „Hele, my máme postele, jděte si tam, holky, zatím lehnout, my hned tak spát nepůjdem“, promlouvá ke mně lahodnou slovenštinou. „ A tady máš teploměr, změř se, vypadáš bídně.“ Mám 37,6. „To nic není, to je jen z únavy, z toho se vyspím.“ Všechny tři vytahujeme z báglů spacáky a odcházíme za naším rytířem. V ložnici jsou po obou stranách pryčny ve dvou vrstvách – tedy něco jako palandy. Vždy 10cm dřevo a cca 60 cm vycpaného. Zalézáme na dolní pryčnu vedle sebe. Já usínám, sotva se mé tělo dotkne matrace.
Pokračování...
