Papeže Františka nyní zavalila mezinárodní kritika za jeho souhlas se symbolickými tělesnými tresty pro malé děti. Plesknutí přes zadek nebo pohlavek.
Já svatý tedy určitě nejsem, ale s panem papežem Františkem naprosto soucítím. Plesknout ty malé rozmazlené hajzlíky občas po zadnici je třeba, třeba a třeba. Za tím si stojím.
Už se těším, jak mi zazvoní u dveří policie nebo sociálka, protože podněcuji násilí na malých dětech. Vyšší věk má ale řadu výhod. Jednak s ním (alespoň u mne) dramaticky klesá strach z čehokoli, druhak si můžete v demokratické společnosti (na níž jsem čekal desítky let) říkat (pokud nejste hulvát), co chcete. Což s první výsadou samozřejmě úzce souvisí.
Šílená cesta do Švédska
Vzpomínám si na dost šílenou cestu trajektem z Dánska do Švédska v roce 1996. Seveřané se většinou opili (včetně maminek), Severní moře bylo bouřlivé, takže návštěva ještě v přístavu vycíděných toalet se stala nechutným dobrodružstvím.
To mě však nepřekvapilo, ani neuráželo, ale chování seveřanských robátek se mě dotklo. Vzteklý, asi pětiletý chlapeček jménem Sven kopal do maminky i do tatínka, protože mu nekoupili zmrzlinu. Ovínění rodiče se jen smáli, čímž hysterii chlapce zvýšili natolik, že vytáhl z bagu pod stolem golfovou hůl a otce s ní přetáhl po zádech. Tatínek nereagoval, jen si dolil sklenku.
Seděl jsem v lodní restauraci u vedlejšího stolu a na robátko významně udělal prstem tytyty. To však byla fatální chyba. Sven šel okamžitě žalovat a tatínek na mě nastoupil s tím, že obtěžuji jeho dítě a že na mě zavolá policii.
Snažil jsem se marně vysvětlovat, že jsem se ho jenom zastal a že rodiče se nemají mlátit golfovou holí. „Nevím, jak to máte u vás, ale ve Švédsku se děti nenapomínají ani nebijí,“ poučil mě tatínek a po mé omluvě se naštěstí začal opět věnovat sedmičce bílého. Mužům zákona jsem unikl.
Ano, ale musí si to zasloužit
Také jsem dědečkem a podle mé zkušenosti mají ti malí parchanti dnes všechno, na co si vzpomenou. Jenže si toho neváží. Nemohou za to, nikdo jim to pořádně nevysvětlil. Moderní rodiče jim podkuřují, aby měli pokoj.
Já mám jinou metodu. I u mě dostanou vnoučata všechno. Ale musí si to zasloužit. Žádné rozmazlování. Takže když dorazí na hausbót, drhne se paluba. Houby, které pěkně hřejí v bříšku, se také čistí a krájí. Věci se uklízejí, hygiena probíhá dvakrát denně a dědeček se poslouchá. Teprve potom se může jít na dobrý oběd nebo na zmrzlinu.
A za hubačení je jedna malá šnorchlem po zadnici. To jsou má pravidla, která jsme si odsouhlasili s vnoučaty i jejich rodiči. Malá Adélka – když má špatné svědomí – mi ho dokonce sama nosí, abych exekuci vykonal.
Světe, zboř se, ale jezdí ke mně pořád rádi.
