Začala přesně 30. 3. 2003. Přišla jako blesk z čistého nebe. Bez potíží, bez bolestí. Večer jsme ulehli ke spánku. Muž za chvíli pochrupoval a já ještě myslela na věci dalšího dne. Najednou jsem ucítila v hlavě třesk a viděla záblesk. Jako by mě někdo střelil do levého spánku a pravým to vyšlo. Bylo to silné, děsivé.
Nato jsem cítíla v hlavě pomalu se roztékající teplou tekutinu. Bolest nebyla, ale začala jsem slábnout. Síly mě opuštěly, jako bych měla umřít. Sáhla jsem po mužově ruce a budím ho." Jiří, nespi, je mi zle..." Víc jsem nemohla. Mužíček mě neslyšel. Přepadl mě strach ze smrti. Začala jsem se v duchu modlit. "Bože můj, nech mě ještě tady, ještě chci žít..."
Pocit ubývání sil se pomalu zastavil a já naprosto vyčerpaná usnula. Ráno Jiřík potichu vstával do práce. Mě vzbudila potřeba. Sundám nohy na zem, postavím se a v tu chvíli jsem se složila vedle postele. Mám nějakou ulepenou hlavu a tvář, hlava se mi příšerně točí, je mi mdlo. Polštář je plný krvavého hnisu. Za pár hodin už ležím na ORL v klatovské nemocnici.
Diagnóza po všech potřebných vyšetřeních zní: chronický zánět středouší následkem působení zlatého stafylokoka. Zničené středoušní kůstky i bubínek. Funkce rovnovážného centra nedostačující. V krvi zjištěn zlatý stafylokok, streptokok, herpes a nějaký druh plísně. Při vnitřním hrotu mozečku zjištěn meningeom (nezhoubný nádor). Kde se to ve mně vzalo? Vždyť jsem se cítila úplně zdráva!
Po deseti dnech na kapačkách s antibiotiky přestal z ucha vytékat hnis. Uklidnilo se strašné hučení a tlak v hlavě. Začala ale protestovat moje játra, citlivá po žloutence v dětství. Třásla jsem se jak ratlík a chtělo se mi zvracet. Rovnováha nikde, vše se se mnou točilo. Chodit samostatně nešlo. Po pěti dnech píchnuté jehly na jednom místě jsem dostala zánět ještě do ruky. Bolelo to, že se nedalo spát. Později jsem se dověděla, že to bylo zanedbáním sester. Ucho sice bylo lepší, ale můj celkový stav byl dost málo snesitelný.
Návrh lékaře zněl: Propustit domů a po zlepšení objednat na operaci. Očekávala jsem, že když nemohu sama chodit, dostanu sanitku. Ne, poslali mě na vlak! Muž si pro mě samozřejmě přijel, ale moje důvěra k nemocnici zmizela.
Více najdete zde: http://www.uzdravim.eu/o-me/