Byla květnová neděle v době dávné, předávné. Slunce hřálo a pražské sídliště v klidu odpočívalo. Nebyly počítače, nebyly mobily. Nedělní pohodu nic nerušilo.
Hýčkala jsem květiny v truhlíkách na balkóně v přízemí paneláku a manžel podřimoval po obědě v ložnici. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, pán v baloňáku. Stojí těsně u balkonu a potutelně se pošklebuje.
Co proboha chce? Je nějaký divný. Asi zabloudil. Soucitně na něj pohlédnu, když tu najednou baloňák zavlál, jak kdyby se rozvlnilo obilí. Šup vpravo - šup vlevo a pak ještě jednou šup vpravo - šup vlevo. Pán tam přede mnou mává cípy kabátu, jako by chtěl vytáhnout bůhvíjakou šavli. Šavle to ale nebyla, jen takové párátko. Takový komárek, takový ptáček bez zobáčku. Takový ptáček jarabáček. A přesto....
Exhibicionista! Hrklo ve mně.
Nezmohla jsem se v tu chvíli na nic jiného, než že jsem rychle uvažovala, čím se to vlastně ten pán chtěl chlubit. To víte, ženská... Pak mi došlo, že mě chtěl vyděsit, a že se mu to vlastně docela podařilo. Vykřikla jsem a běžela pro záchranu do ložnice, zatímco pán v baloňáku už spokojeně rázoval pryč. Svého dosáhl. I s párátkem.
Manžel nečekaně probuzen nechápal, co mu to vyprávím. Až potom mu došlo, co si to ten padouch vlastně na mě dovolil. Manžel nelenil a konal tak, jak byl, jen v trenýrkách, bosý a s chlupatým hrudníkem. Přeskočil strédlem balkónové zábradlí - naštěstí nevzal s sebou žádnou z mých kytiček - a upaloval za baloňákem. Ten již však měl značný náskok.
Manžel ho již skoro doháněl, ale dotyčnému se podařilo na poslední chvíli vklouznout na zastávce do odjíždějícího autobusu. „To se přece nevzdám, nenechám ho ujet, když už ho skoro mám !" řekl si manžel a rozběhl se za autobusem. Úplný Abebe Bikila.
Snažil se gestikulovat na řidiče rukama, nohama i tělem, ale ten zjevně ho buď neviděl, nebo o takového pasažéra nestál. Přesto měl manžel štěstí. Právě kolem projížděla ve Volze hlídka Veřejné bezpečnosti. Pochopila, že zde není něco v pořádku. Zastavila u manžela, vyslechla si, jaký má důvod, aby běžel jen v trenýrkách a bosý za autobusem, a akce mohla začít.
Krátká honička jako v akčním filmu a příslušníci VB zastavili autobus.
Manžel měl identifikovat muže, který se přede mnou odhaloval. Věděl, že je v baloňáku, a tak nezaváhal a podle nejlepšího svědomí ukázal prstem na pána, který se v koutě autobusu choulil do baloňáku.
Vystoupili z autobusu. Pán v trenýrkách, pán v baloňáku a ruka zákona. Všichni odjeli na oddělení VB.
„Vezeme vám toho hledaného exhibicionistu," vysvětlila akční ruka zákona sloužícímu příslušníku VB, koho že to přivedli. Bez dalšího vysvětlení se pak strážmistr vrátil do Volhy a odjel na svůj okrsek.
V chladné místnosti osaměli a seděli proti sobě třesoucí se, žíznivý a vynervovaný manžel, a solidní, možná nic nechápající pán v baloňáku.
Službě konajícímu příslušníku VB se pohled na uříceného a chlupatého manžela nějak zajídal, tak přinesl vojenskou, zelenou a na kůži štípající deku a štítivě ji na něho hodil. To už se na oddělení VB rozkřiklo, že byl konečně chycen ten obávaný a nepolapitelný exhibicionista! Chodili se na něj dívat jako na vzácné zvířátko. Mlčeli, jen po něm nevraživě a podezíravě pokukovali. Někdo řekl: „Fuj!" a jiný : „No to je dost, že ho máme!"
„Předložte občanský průkaz!" zaznělo. Pán v baloňáku elegantním pohybem vytáhl z náprsní kapsy občanku.
„A kde máte občanku vy, pane?" suše a přísně se zeptal nějaký nadřízený orgán, který vzal celou situaci do svých rukou.
Manžel se podíval bezradně na svoje splihlé trenýrky a bosé nohy...
„Tak jsme vás konečně dopadli!" zahřímal příslušník. „My totiž o vás víme, soudruhu! My o vás víme! Řádíte tu jako exhibicionista! Běháte nám tady po sídlišti, děsíte maminky, strašíte děti a ještě ke všemu nemáte u sebe ani občanský průkaz!"
Nakonec se všechno vysvětlilo, ale ještě dlouho jsem si manžela dobírala slovy: „Nepůjdeš se projít? Nemám ti podat baloňák.....?"
P.S. Kdybych dodnes neměla ve sklepě tu vojenskou štípavou deku, tak bych se neodvážila tvrdit, že to byla pravda a nic než pravda.
Čestné pionýrské!
