Ve Francii s kočkou
Ilustrační foto: pixabay.com

Ve Francii s kočkou

11. 1. 2017

Loňské léto? Prozradím vám, že nebylo zrovna takové, jaké bych si já představovala. O svých loňských prázdninových dnech jsem měla však, bohužel, jinou představu. I když počasí by si zasloužilo tu největší jedničku. Nebudu tvrdit, že bych netoužila vyjet do světa, tak jako jsem jezdívala v jiných letech, ale jiné, a neočekávané záležitosti mé touhy zahlušily.

Nedobrovolně a nečekaně jsem se stala osamoceným chalupářem a náplní mých prázdninových dnů se stávalo sekání trávy, starost o zahradu či chalupu pojmenovanou Petrohrad, udržování kvalitní vody v bazénu, či jiných, pro mě doposud neznámých povinností. Ještě předminulý rok jsem však prožila prázdniny, které mi v takových chvílích osamocení rozjasní tvář. Pokud se však i vy mými vzpomínkami chcete potěšit, tedy poslouchejte.

V krásném prostředí francouzské Riviéry, na hranici Itálie s Francií, v dalekém Mentonu, bydlela má teta, u které jsem prožila krásné, celé tři týdny.  Už tím, že jsem se do této nevšedně krásné krajiny dostala, bych mohla své povídání skončit. Vždyť již tato možnost je nevšední, až pohádková. Přesto jsem zde prožila dny, kdy jsem poznala, jaké krásné vztahy mohou vzniknout mezi člověkem a zvířaty. Že nevěříte? Tak se začtěte do mých řádků.

Uviděla jsem ji na terase pod lavicí hned první večer po příjezdu. Dvě veliké žluté oči na mě vejraly ze tmy. Až jsem se i trochu polekala. Kočka! "Kšá, kšá!" já na ni, ale oči ani nemrkly. Vykročila jsem tedy rázně k ní. Ještě chvíli čekala, a najednou byla pryč. Vida, vyhrála jsem.

Ba ne, nevyhrála. Druhý večer byla kočka znovu pod lavicí. Už o mně věděla, už na mě  číhala, už mě sledovala kulatýma očima.  Domek zřejmě teta koupila i s ní, ačkoliv původní majitel tvrdil, že žádnou kočku nemá. Musela se tam usadit v době, kdy byl domek prázdný. "Ale jaképak  fraky s kočkou," říkal, "máte přece psa!"

No právě. Teta měla psa. Mohutnou, nalezenou, kříženou labradorku Janku, která byla ale po dobu jejího stěhování u přátel. Ta ale zrovna kočky nemá v lásce. Přesto sem přivedla Janku, ale věřte, že se značnými obavami. Vždyť taky oprávněně. Čubina, ta hned věděla, o co  jde. Okamžitě vyčmuchala kočičí pelech a nemohli jsme ji dostat z terasy. Měla v úmyslu si na kočku počkat. Násilím jsme ji vtáhly domů. Předpokládaly jsme, že  to kočka pochopí a odtáhne. Jenže, ji to ani nenapadlo, ba naopak! Začala se courat domů i přes den - doslova nás provokovala. Jasně nám dávala najevo, že v domku, ve kterém jsme nyní bydlely my, byla ona dřív.

Začátky byly velmi těžké. Všechny jsme žily neustále ve střehu a terasa, ten nejdůležitější prostor v tomto kraji, byla pro nás skoro tabu. Jenže - mně se ta kočka začala líbit! Byla nejen krásná, byla i vznešená. Kdoví odkud přišla? Na nějakou obyčejnou tulačku zrovna nevypadala. A tak jsme se jí ujaly a dávaly jí žrát. Pokaždé svou porci s naprostou samozřejmostí zblajzla. Nu, do jisté míry, i to už byl pokrok.

Navečer, když polevilo vedro, jsme chodily s Jankou na delší procházku do strání, aby se pořádně proběhla. Příroda voněla a zezdola bylo slyšet moře. Byly to krásné, nepopsatelné chvíle, hlavně pro mne.

Jednou ale koukám a nevěřím svým očím: v patřičné vzdálenosti si to za námi vykračuje - Kočka! Zastavily jsme se, ona zůstala stát také. Jdeme dál, Kočka  též. Vtom však přiběhla Janka, zavětřila a už z povzdálí se naježila. Také Kočka se vyhrbila a zlověstně vztyčila načepýřený ohon. To tedy ne!! Stačila jsem, jen tak tak, Janku chytnout za obojek. Byla ve mně malá dušička a dodnes je mi záhadou, jak se  mi tuto situaci podařilo zvládnout.

Od té chvíle s námi Kočka chodívala pokaždé. Odstup mezi námi se postupně zmenšoval a já už také nemusela být tolik opatrná. Napětí povolovalo, a zvířata, jakoby pochopila, že všichni teď patříme dohromady.

Uplynulo několik dnů, týden či dva? Kočka, Janka, teta i já jsme žily ve  svornosti, když tu se najednou na chodníku před brankou objevila nová kočka. "Co  tu chceš, ty můro? Hajdy pryč!" vyhrkla jsem na ni a ona odskočila, jako by do ní  střelil. Jistě už měla s lidmi své zkušenosti a já se zastyděla za své chování. Přišla znovu, a znovu to zkoušela. Asi má hlad, napadlo nás. Samozřejmě, že hlad měla.

My jsme šly na ni ovšem chytře. Kousek od domu byla zídka, oddělující ulici od  příkrého svahu, plného divoké vegetace. Sem jsme jí přinesly tácek s krmením a  Můra (jak jsme ji nazvaly), ač hladová, brala sousta do tlamičky s takovou  grácií, jakoby měla prostřeno na stříbře. Honila se mi myšlenka, že se jí chtěl asi někdo zbavit.

Jak jsem jednou, přinášela Můřin tácek, vyskočili z křoví za zídkou dva, vyzáblí kocouři. Asi přišli omrknout, zda něco nezbude, a naštěstí se polekali.  Jenže to "štěstí" netrvalo příliš dlouho. Záhy jsem na zídku začala nosit tácky tři! Jen jsem doufala, že se neobjeví už nikdo další. Ono to přece jen i trošku lezlo do peněz. Naše „stravovna“ zůstala skutečně ostatním kočkám z okolí utajena, a tak kocouři  odtáhli po krmení do svých revírů a kočička si zalezla pod auto (už ví, které patří tetě).

Teta se příliš o své okolí nezajímala, ale ani jedna jsme si nemohly nevšimnout, že ráno kolem nás zakroužil racek. Bylo to v naší ulici něco dost neobvyklého, neboť  moře tak zcela na dosah není. Ale byl to racek a dost veliký. Jak dokroužil,  usedl na sloup uličního osvětlení, přesně v místě krmení a díval se, jak přináším kočkám tácky. Závistivě pozoroval, jak se kočky ládují.

Když si vše prověřil, počkal, až budou kočky pryč, až budu pryč i já a snesl se  na zídku. Dobře jsem jeho let slyšela. Když jsem pootočila hlavu, viděla jsem,  jak tácky obchází a klove do nich svým silným zobanem. Sbíral, chudák, drobky vyházené  kočkami. Že by měl snad i on hlad? Spěchala jsem domů, abych ho pohostila aspoň kočičími suchary. Než jsem se však vrátila, byl už racek pryč. Mrzelo mě to, a celý den jsem na to musela myslet - byla to náhoda? Přiletí zas?  Ráno jsem si, pro jistotu, připravila tácky čtyři. Domácím zvířatům jsem  vysvětlila, proč toho z domu tolik vynáším a proč nemohou jít s sebou. Racka, bude-li tam, jsem nechtěla vyplašit.

A byl! Už od branky jsem ho viděla, že sedí na sloupu a čeká. Sláva! Můra se mi  motala okolo nohou, kocouři čekali ve křoví. Tři tácky jsem poskládala pěkně do  řady za sebou a ten čtvrtý jsem dala jako poslední. Kocouři se na žrádlo vrhli, Můra elegantně ubírala sousto za soustem. Racek však seděl nahoře a ne a ne slétnout!

"Pospěš si, než bude pozdě!" volala jsem na něj a najednou mi to došlo: přece jen se  mě asi bojí! Jen jsem se však obrátila k odchodu, už jsem slyšela jeho let, a když jsem se  přes rameno ohlédla, seděl u čtvrtého tácku a zobal.

Od toho dne byl i racek naším denním hostem. Pohled, na který nelze zapomenout: tři kočky a pták! Škoda, že se mi nikdy nepodařilo své strávníky při krmení vyfotografovat. A právě  racek - pojmenovaly jsme ho Jonatán - to neměl rád. Jakmile jsem se s kamerou  přiblížila, všeho nechal a odlétl pryč. A my jsme ho přece vyhánět nechtěly.

Takže mi mé povídání musíte věřit, i když nevložím fotografie. Konečně – kdybyste někdy jeli náhodou okolo osmé hodiny ráno autem po Azurovém pobřeží a uviděli na sloupu velikánského racka, tak jste, jistojistě ve  městě Menton. Jonatán je přesný jako hodinky.

Kousek dál v ulici stojí malý domek s terasou. Tam bydlela moje teta s Kočkou,  Jankou a Můrou, která se  sem rozhodla trvale přistěhovat. Moje teta však bohužel zemřela, a i když se tam už asi nedostanu, věřím, že se někdo zase najde, kdo se o ně postará se stejnou láskou, jako jsme to dělaly my.

Tak tady jsem prožila mezi zvířátky tento krásný, a opravdu nezapomenutelný prázdninový příběh, jednoho neobyčejného léta. Věřte ale, že každé léto, každé prázdniny strávené kdekoli jsou něčím okouzlující. Zvláště, pokud je prožijete s těmi, kteří jsou vám blízcí. O to jsou ty zážitky ještě více zpečetěny a zůstávají ve vašich vzpomínkách po dlouhou dobu. 

domácí mazlíčci Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Bergerová
moc pěkné, kočky miluju, jsou to neobyčejná zvířata a neobyčejné jsou tudíž i zážitky s nimi. A vždycky člověka o něco obohatí.
Eva Mužíková
Paní Bianco, takovéto příběhy o zvířàtkách přímo hltàm, jste dobrá vyprávěčka.
Lidmila Nejedlá
Bianko, příběhy se zvířaty a vyprávění o nich je vždy krásné, zajímavé a dojemné. Takový je i Váš hezký článek. A Vy jste dobrá duše, která by nenechala strádat žádného tvora. Díky za článek i za kočky.
Jarmila Komberec Jakubcová
Miluji kočenky a moc se mi líbí vaše vyprávění. Fotím si kočky všude kam na svých cestách přijedu a vždy j mi moc líto koček tzv. toulavých bez svých páníčků.
Marie Magdalena Klosová
Velmi pěkné vyprávění.Mám zkušenost,že ty kočky - Francouzky,jsou pěkně urostlé a mnohem větší než české kamarádky.A osobnost je nepřehlédnutelná.mm
Jana Šenbergerová
Moc pěkné! Už se těším, až zas budeme chodit hlídat kocoura našich přátel. Je to také osobnost, se kterou je možné pěkně si popovídat.
Naděžda Špásová
Hezký napsané. Kočky mám moc ráda, ale vzhledem k tomu, že psy taky, ta mají přednost.
ivana kosťunová
Kočky si vždy "svého člověka "vybírají samy. Jsou to magická zvířata. Slyšela jsem o více případech, kdy si kočka vyhlédla člověka, a přinesla mu štěstí. Umíte hezky vyprávět.
Helena Votíková
Bianco, moc pěkné povídáni. V době, kdy nebyly straky tak rozšířené k nám lítala Káča. Měla u nás jakési mezipřistání, prošla se po zahradě, a odfrčela dál.
Zuzana Pivcová
Je to moc hezký zážitek, který jste krásně převyprávěla. Vybavil se mi pobyt v Tunisu před asi 17 lety. Bydlela jsem po sezóně v opuštěném hotýlku, kde nebylo co dělat. A tam se na mě upnula dvě koťata. Zprvu hladová, takže kvůli jídlu. Nosila jsem jim tajně z jídelny, ale ona tam pak chodila za mnou a já je krmila už i veřejně. Kočičky byly se mnou všude. Když jsem se koupala v bazénu, lehly si na okraj a čekaly, až vylezu z vody. Když jsem šla zahradou na opuštěnou pláž, pochodovaly v písku za mnou, až jsem je musela zahánět. Když jsem po týdnu v 6 ráno odjížděla, přišly se se mnou rozloučit a přivedly i mámu. Bylo to neuvěřitelné, zlepšila jsem jim týden života, ale hodně jsem to oplakala.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.