Maminka je nenahraditelná, nikdo a nic na světě ji nemůže zastoupit. Proto mi tak neskutečně chybí, její láska, úsměv na rtech, objetí, její blízkost, kdykoliv jsem ji potřebovala. A také její dobroty, protože byla skvělá kuchařka.Její štrůdl jsem milovala ještě teplý, byl přece od maminky.
Tento článek píši na její památku a úctu, ač bych jí chtěla ještě tolik toho říci.. Rozdávala lásku nejen mně, ale i lidem kolem sebe, a proto ji všichni měli tak rádi. Nedávno mi jedna ze sousedek sdělila, že to byla "dáma", v tom dobrém slova smyslu. Ano, měla vkus, uměla se oblékat, uměla vytvořit domov, byla pracovitá, měla charisma. Pro mne vždy byla vším, "modrým z nebe", chcete-li, či pomněnkou, které milovala.
Tato slova Ti, mami, "přezpívávám" do nebíčka mezi hvězdy, kde stále jistě dál záříš, jako jsi byla světlem v mém životě. Nebo mezi sněhové vločky, které se v zimě sypou z nebe a prý duše těch vloček jsou naši blízcí zesnulí, kteří se na skok jdou podívat za námi, byť třeba už jen nahlížejí za našimi okny, která jsou sice zamrzlá, ale naše srdíčka hoří láskou k těm tam nahoře stále. Také často tiše našlapuješ do mých snů a to je mi pak moc dobře, být zase s tebou alespoň na chvíli.
I ty ses, maminko, narodila svým rodičům, i ty jsi měla své sny. Až po tvém odchodu jsem se dozvěděla, že datum tvého narození nebylo zrovna šťastné...Možná i to vysvětluje, žes neměla zrovna lehký život, kdoví...
Ráda jsi v mládí tancovala, byla jsi plná energie a života. Možná ses příliš brzy vdala, možná jsi měla ještě chvíli vyčkat na toho pravého prince, kterého by sis do svého života přivolala. Ale to bych pak na svět nepřišla já.
Narodila jsem se ti ve starém královském městě Most, to město dnes už bohužel není. Škoda, bylo to město s tajemnými zákoutími, dnes by, myslím, bylo chloubou nás všech, co tu žijeme. Zůstal tu ale hrad Hněvín, na který ses ráda dívala, zvláště večer, když je osvětlený, byl to vždy první pohled na něj, když jsme se vracely z cest a dovolených-vždy jsme věděly, že už jsme doma, kde ti bylo tak moc dobře.
Ráda jsi v teple domova poslouchala lidovou hudbu, Hansiho Hinterseera, Andyho Borga, to se ti vždy rozzářily tvé šedozelené oči štěstím a radostí.
Dnes mne to ale stále bolí u srdíčka, když slyším tuto hudbu, protože už ji nemohu sdílet s Tebou, mami...Ty možná posloucháš v nebíčku chóry andělů dnes a je ti s nimi dobře.
Byly doby, kdy jsme společně nasedly na kola a vyjely do přírody. Když už jsi nemohla jezdit, sledovala jsi ráda cyklistiku v televizi a památky v etapách nejen na "Tour de France". V roce 2012 jsi ale dojela do svého životního cíle, kam jsi ale namířeno vůbec neměla a odešla jsi mi navždy...
Teď jsem v bytečku tvém já, jsi vším tady kolem, mami. Nevím, proč jsem ti nikdy neřekla, že ten modrý květináč na okně znamenal pro mne symbol domova u maminky, kam se člověk rád vrací. Že o vánocích jsem byla šťastná, když jsem šla domů, že za okny září vánoční svícen, a že dokud ten svícen svítí, já se mám kam vracet. Za maminkou, za jejím světlem lásky.
Ty zde již nejsi, ale věř, svícen o vánocích svítí dál. Mám sice pocit, že v mém životě vše zhaslo tvým odchodem, ale snažím se pokračovat v tvé cestě životem, nechci jej vzdát, jdu dál už pro tvou památku a úctu.
Ty jsi také šla dál, když jsi přišla o nevlastní dceru, a Bůh ví, že to bylo těžké. Tenkrát jsi myslela, že už budeš chodit jen v černém. Vše ale přebolelo a ty jsi šla dál. A tvůj život rozzářily i jiné barvy a pak i zážitky.
Před tím jsi ale přišla o manžela, rozvod přišel a bylo to tak dobře, protože jinak bys nežila naplno, šťastná už nikdy. Myslím, že i můj táta časem pochopil, co způsobil, o jakou jedinečnou ženu vlastně přišel...Hledal pak tobě podobnou, ale nenašel. Nemohl, byla jsi jedinečná a věř, že on to věděl, ale přišel na to pozdě...Nicméně zůstal mým tátou a myslím, že tomu byl moc rád ve stáří, že mě má.
Krásné byly naše dovolené, výlety na Šumavu, do hor, které jsme tak milovaly - nejen pro tu blízkost k nebesům. Není nic krásnějšího, než šumění lesa. A když nám cesty pak zpříjemnila i naše fenka Baruška, nemělo to chybu. Byla to rozená cestovatelka, naše cesta lanovkou na Špičák s ní, to byl tedy zážitek.
Smutný "odchod" mého táty byl zbytečný, tragický, ještě, že jsem měla tebe nablízku. Pak nám odešla po letech krásných Baruška, nikdy nezapomenu na její oči, vždyť víš, pořád jsem měla ale tebe, mami, a Baruška s námi prožila krásný, byť "psí" život.
Překonaly jsme spolu tvou operaci páteře, měla jsem o tebe neskutečný strach tenkrát, ale věřila jsem. Tys také měla strach, nedala jsi to ale znát, přesto jsme obě věděly, co může vše přijít...Jakou jsme pak obě měly radost, když ses poprvé mohla posadit právě na Štědrý den, to byl ten nejlepší dárek pro nás obě. To nám vesmír ještě přál.
Ale pak přišla událost, která mi změnila zcela život a tobě jej vzala... Měla jsi před tím sen, který jakoby varoval, co může přijít. Možná jsi neměla číst ten snář, kdoví. Protože pak už jsi žila jen ve strachu, obavách a úzkosti, co může přijít, aniž já jsem něco tušila.
Dodnes se ptám, proč jsi mi o snu řekla až v nemocnici, až se ti stal ten úraz, proč ne dříve, proč ses nesvěřila, co tě trápí a nechce odejít z tvých myšlenek. Byla jsem přece tvá dcera a měla jsem to vědět. Odpověď už na to nedostanu, vzala sis ji do nebíčka s sebou...
To, co se dělo v nemocníci, to byl zase ten nejhorší "sen" můj, mami, o to horší, že byl skutečný. Bezmoc, jakou jsem prožívala, se nedá ani popsat. Stále na JIPce, pak, když svítalo, že snad bude lépe, ze dne na den vše bylo jinak. Byla jsi v horečkách, s infekcí, často jsi ani nevěděla, co se vlastně děje. Na tvé oči nikdy nezapomenu, tvůj pláč, strach a zároveň přání, že ještě odejít nechceš, jakobys i ty tušila, že je to již přání nesplnitelné...a že sen, co se ti zdál, se naplnil. Přesto sis ještě poslední den, co jsme byly spolu, zvlhčila rty pomádou, do poslední chvíle jsi i pro mne chtěla být tou šik maminkou, co se nevzdává.
Primář mi lhal, že tě budou znovu operovat, místo aby mi řekl pravdu a připravil na nejhorší... a hlavně mi měl umožnit být s tebou.
Jen se ptám, proč je naše zdravotnictví takové a nenechá nás z rodiny s vámi být až do konce...
Měla jsem být s tebou, mít tvou ruku v mé dlani a třeba udělat křížek na čelíčko - nebylo nám to dopřáno a to moc bolí mami.
Keltský křížek, který jsi tak milovala, ten ode mne, nyní leží u tvých fotografií, je v něm ukryt celý tvůj život, mami, stejně jako v mém srdíčku, které je nalomené, ne-li zlomené. Křížek si beru jen ve vzácné okamžiky, ale ty jakoby se vytratily od doby, co tu nejsi. Je to už jiný život, bez maminky. Tak si jej beru, když jde o něco důležitého, abys byla se mnou. A mám přece medailonek od Tebe, tys věděla, co mi darovat a co bude jednou pro mne vzácné. Stejně jako je i kniha, kterou jsem dostala v dětství, Maminka od J.Seiferta, či panenka, která se mnou sedí v obýváku, protože jsi ji kdysi vybírala pro mne s láskou.
Děkuji za vše, maminko, a věř, mělas naplněný život, protože jsi rozdávala lásku, úsměv a víru v život. Snad tu víru v život já nikdy neztratím, ač jsem nyní sama nemocná a nevím, co se mnou bude.
Mám tu ale při sobě fenku Meginku z útulku a chodím s ní na hřbitov za tebou povědět ti vše důležité. Vždyť jsi tu přece stále se mnou. Tvá dcera Eva.