Místo pobytu: Kanárský ostrov Gran Canaria, Playa del Inglés. Délka letu 4 hodiny 15 min. Ubytování ve 4 patře hotelu Valentin Marieta s venkovním bazénem, lehátky a zahradou.
Máme apartmán v 1. patře: kuchyňka s obývákem a balkonem, ložnice, koupelna s vanou. Vybavení perfektní, včetně TV, lednice, nádobí, varné konvice, toustovače, trezoru, fénu. Od moře nás dělí cca 300 m, z toho část tvoří schody, kterých je 128. Strava - polopenze. Snídaně ve formě nekonečných švédských stolů se studeným i teplým jídlem, pečivem a sladkými moučníky. K pití džusy, káva, čaje, od 8.00 do 10.30 hodin. Večeře od 18.30 v obdobné formě, navíc polévka, spousta ovoce a zeleniny, zmrzlina.
Něco málo k historii ostrova
Vznikl v průběhu bouřlivé sopečné činnosti cca před 40 000 lety. Jsou různé mýty o ostrově: bájná zahrada Hesperidek, ostrov šťastných - není tu zimního období, pozůstatky ztracené Atlantidy apod. Fakta: ostrovy patřily Guančům, kteří se sem dostali (neví se jak) pravděpodbně z Afriky v 1. nebo 2. století před naším letopočtem. Žili v jeskyních (kapsy v sopečně hornině), pěstovali kozy pro maso a mléko a obilí, sbírali ovoce apod. Kupodivu nelovili ryby - nenašel se totiž žádný důkaz, který by doložil, že se rybolovem zabývali. Asi proto, že žili více ve vnitrozemí. Evropané sem připluli ve 14. století. První mořeplavec Lancelotto Malocello. Od roku 1402 probíhaly boje o získání ostrova, během nichž bylo také vyhlazeno původní obyvatelstvo. Guančové nebyli příliš bojovně založeni a na historických obrázcích jsou zobrazováni, jak se vrhají ze skal do hlubokých kaňonů a sopečných kalder, aby se nedostali do rukou cizáků. Po objevení Ameriky se stal ostrov zastávkou na cestě do Ameriky. Od 18.století je ostrov podřízený Španělsku, má však autonomii.
A teď o naší dovolené
Let proběhl bez problémů, jen lehká turbulence občas. Při přistávání cucáme bonbon a hodně polykáme. Hlavně já, ale dobrý. I když mně odlehlo v uších až v recepci hotelu. Než jsme k němu autobusem od letiště dorazili, bylo víc jak půl sedmé. Po ubytování jdeme na večeři, pak vybalujeme, probíráme první zážitky a spokojeně uléháme do pohodlných postelí.
Čtvrtek
Po snídani, kterou prožívám jako v tranzu, neboť dojmů a jídel je na mě nad míru, jdeme obhlédnout okolí a přístup k moři. Z pěší trasy ve výšce cca 5 - 7 m nad hladinou moře, vlevo od nás vidíme pláže a zátoky a moře jakoby se zvedající k obzoru. Po pravé straně za pruhem osázeným různými kvetoucími keři a kaktusy je plot a za ním zahrady s bazény u výstavných vilek. Všude rozesety rozmanité palmy, kaktusy, nádherně kvetoucí keře. Ze stínu porostů na nás vyhlíží líně se povalující kočky, ale drží se zpátky a neprojevují ochotu se seznámit Pro mě je to úplně jiný svět, než na jaký jsem dosud zvyklá, a ani nestačím vše vnímat, jen žasnu. Romantika tu člověka přímo obklopuje.
Vracíme se do města, neboť v 11.15.hod. máme v hotelu Continental informační schůzku s delegátkou. Dovídáme se informace o ostrově, nákupních možnostech, cestování místními autobusy. Dostáváme také listinu s nabídkou výletů a akcí, ze kterých si můžeme podle libosti a ceny vybrat. Vybíráme a hned i platíme celodenní výlet napříč ostrovem za 44 eur i s obědem, na který pojedeme v úterý. Pak jdeme zpět na pokoj, něco pojíme, pokafujeme a poklábosíme na balkoně a vydáváme se k moři. Jdeme bosky po pláži, utáboříme se a vrháme do moře. Je mírný příboj, takže jdou malé i větší vlny. Nad námi je modrá obloha, slunce, 26 °C. Tak si užíváme! Je to nádhera a jsem jak u vidění z nezvyklého prostředí.
Pátek
Po důkladné, déletrvající snídani (člověk neví, co si vybrat, je to děs, se v těch jídlech zorientovat) se balíme a vydáváme na autobus, abychom se dostaly do Maspalomas a na Faro, jak se ve španělštině nazývá maják. Projíždíme cikcak uličkami našeho města, a já kulím oči na výstavné hotely, bungalovy, rozmanité palmy, nádherné květiny v zahradách. V každé na nás juká modré oko malých i docela velkých bazénů oblých i hranatých tvarů.
Z konečné jdeme přes Palm Beach k majáku a tím také na pláž. Cestou fotím a Evža natáčí kamerou poutavá místa. Jdem bosky po pláži, až najdeme vhodné místo, kde zalehneme. Evža jde první do moře, pak výměna a jsem tak nedočkavá, že se vrhám do moře ve slunečních brýlích a s hodinkami na ruce. První větší vlna mě pohltí a sejme mi brýle, ale v té euforii si to hned neuvědomím. Zaplavu si, nechám se pohoupat vlnami a jdu z vody. Tak, nemám brýle a namočila jsem hodinky. No, nazdar! Ale hodinky jdou a brýle? Tak si holt koupím u všudypřítomných Vietnamcú jiné. Netrudím se.
Když jde Evža po nějaké chvíli znovu do moře, ležím v poklidu a v duchu si říkám, že ty brýle Evža najde. Je mi ta myšlenka vzhledem k rozlehlosti moře trochu k smíchu, ale světe, div se! Po nějaké chvíli se vrací Evža a říká: "Hádej, co mám"? Sedám si se slovy: "Moje brýle"! Smály jsme se jak dvě malé do školy. Jak prosté - Evža vycházela z vln a šlápla na ně. No, a tak jsme ten den strávily pochodem naboso po pláži, přerušovaným koupacími zastaveními. Ušly jsme takto asi 7 km a po výstupu 128 schodů vpadly znaveny dojmy a plaváním do svého apartmánu. Že jsem cestou v písku na kraji příboje našla ještě jedny brýle? No, jak jinak!
Sobota
Na programu máme Puerto Rico a přístav plachetnic a jachet, Mogán. Jedeme asi 1h 20 min. Vzhledem k tomu, že ostrov Gran Canariaria je samá hora, dolina a sráz,a jede se nad mořskými zátokami, přepadala mě někdy úzkost. Poměrně úzké silnice a zatáčky tak ostré, že za ně vůbec není vidět, řeší řidiči tím, že hlasitě troubí, aby tak dali případnému protijedoucímu autu na vědomí, že jedou. V ostré zatáčce, vzhledem k délce autobusu by se navzájem nevyhnuli. Několikrát se také stalo, že někdo z účastníků provozu musel kousek vycouvat. Přístav v Mogánu je kouzelné místo, nazývají jej také "Benátky kanárských ostrovů".
Procházely jsme se a zíraly, hlavně já, protože Evža už tu byla v určitém časovém rozmezí dvakrát, a fotily. Máme vyfocenu i zakotvenou ponorku, kterou bychom se byly bývaly mohly za značný peníz podívat pod mořskou hladinu. Ale není tu tak pestrý mořský svět, tak jsme zhrdly. Po návratu do našeho dočasného bydliště, frťanu a kávě na balkoně (po poledni už tam je stín), jsme ještě "zaběhly" do moře a po 128 schodech se doploužily zpět na večeři. Výlet byl paráda, až na neskutečné, řekla bych obludné, množství hotelů, kterými jsou zátoky s plážemi obestavěny.
Neděle
Cítím únavu a jsem i přes opatrnost lehce připálená sluníčkem. Dávám si oddych a nezdolná Evža se sama, asi v 11 hodin, vydává na vycházku, při které chce najít hotel a zahradu, kde pobývala před nějakým rokem se svojí sestrou Janou. Trochu poprchává, chvílemi praží sluníčko, zase mraky, slunce. Odpočívám, mažu ramena a obličej, čtu si, luštím sudoku, užívám si poklidu. Evža se vrací asi po dvou a půl hodině spokojená. Nalezla, co hledala. Daly jsme kafe, něco pojedly a popovídaly a vypravily se pěšky prohlédnout druhou stranu pobřeží. Tedy levou, neboť dosud naše kroky směřovaly nebo se vracely zprava. Prozkoumaly jsme krátce obchodní centrum (obě nejsme žádné nakupovačky) a pak si sedly ve venkovním šenku s třetinkovým pivem za 2,30 eura (k němu jsme dostaly ještě malou mističku buráčků) a kochaly se pohledem na pěnící se moře. Dobrý, ne?
Pondělí
Prokrindapána, to to letí. Výprava na duny. Jdeme opět pravou stranou pobřeží. Předpokládaná délka cesty cca 4 km. Jedna. Pak ještě zpět. Sluníčko opět pěkně hřeje, tak se chráním kšiltovkou a lehkým šátkem ramena. Po cestě je stále na co koukat, co obdivovat, nad čím žasnout. Fotíme, slézáme a vyšlapujeme schody a vyzkoušíme jediný výtah dolů k moři. Zjišťujeme, že výtah je tu hlavně kvúli nákupnímu středisku, ve kterém končí. Nahlédneme krátce do obchodů, a vracíme se výtahem nahoru, neboť musíme pokračovat po promenádní trase. Evža mi ukazuje hotel, kde bydlely s Janou a odkud to měly jen kousek k dunám.
No a jak je to s těmi dunami? Nacházejí se na rozloze cca 4 km čtverečních. Povídá se, že sem byly naváty z Afriky. Výzkum struktury a složení těchto dun však ukázal, že jsou totožné se dnem moře, které se skládá z písku a rozmělněných schránek korýšů, škeblí, lastur apod. Na pevninu je vynesla za dávného času mohutná vlna tsunami. Místy jsou vysoké až 4m. Je to velmi zajímavé, zde nečekané a také kouzelné místo. Po návratu do apartmánu se jdeme ještě na chvíli vykoupat do moře a projít po pláži. Po večeři odpočíváme na lehátkách u hotelového bazénu a pozorujeme cvrkot.
Úterý
Tak a toužebně očekávaný zážitkový den je tady. V 8.30, nastupujeme do autobusu, který následně objíždí hotelová zařízení a sbírá další a další účastníky zájezdu. My máme štěstí, že nastupujeme s první skupinkou, a tak si obě sedáme k oknům a máme tedy velmi dobrý výhled po celé trase. Jede s námi česká průvodkyně, velmi zdatná, neboť nás téměř bez přestání informuje o průběhu cesty. Také je přítomen kameraman místní televize, který celou cestu s námi bude natáčet a za úplatu, jak se později ukáže dosti značnou, nám poskytne CD.
Základní informace o programu cesty: Fataga – oáza tisíce palem, průjezd přes evropský mini Gran Kaňon a střed ostrova se zastávkou u mračného skaliska Roque Nublo, výjezd na nejvyšší vrchol ostrova Pico de Las Nieves 1949 m. Následují borovicové háje a dochovaný pozůstatek vavřínového pralesa a nejvýše situovaná vesnička Artenara. Sledování obydlených jeskyní a prohlídka pozůstatku po nejmladším vulkánu ostrova Piňos de Galdar. Město Teror – chrám patronky ostrova (pana Maria borovicová) a balkonová ulice. Hlavní město Las Palmas a historická část Veqeta v tomto městě.
Zážitky? No, nestačím koukat napravo, nalevo, dopředu, do výše a do dáli. Méně už dolů, do hloubek pod námi, protože často není vidět okraj silnice, jen hluboký sráz, takže je ve mně malá dušička. Spíš téměř žádná. Hledím užasle na neskutečně až pohádkově tvarovanou krajinu. Strmé svahy, sevřená údolí, kaldery, prohlubně, otvory ve skalách, výčnělky rýsující se proti nebi. Také obdivuji řidiče, s jakým mistrovstvím a jistotou vede svůj autobus, a vplouvám do pohody. Při zastaveních protahujeme tělo, fotografujeme, prohlížíme nabídku předmětů na parkovištích. Na jedné zastávce kupujeme púl litrovou lahvičku téměř 100 procentní aloe vera a k tomu dostáváme i jednu rostlinku aloe na zasazení. Necháváme si také tímto produktem zdarma namasírovat nohy. Bezva pocit i následná úleva. Při dalším zastavení dostáváme ochutnat několik místních alkoholů a likérú, také kozích sýrů. Jeden, asi 300 gr válcovitý sýr kupuji jako dárek.
Oběd v Artenara je v ceně zájezdu i s pitím (voda a láhev vína) a je velmi dobrý a vydatný. U stolu sedíme s mladými manželi, kteří jsou tu na svatební cestě. Nevěřím vlastním uším, když sdělují, že jsou ze Zlína, kde jsem žila od dvou let do dospělosti a provdání a mám na něj nezapomenutelné vzpomínky. Rychle se spřátelíme, neboť jsou velmi vstřícní, pohodoví a povídaví, a se zájmem poslouchají Evžino vyprávění o jejích nevšedních cestovatelských zážitcích. Mladý muž ze dvojice nás tituluje „děvčata“, čímž nám notně načechral peříčka a samozřejmě nás tím také rozesmál.
Pokračujeme pak do města Teror, kde máme dostatek času, abychom jej prohlédli a do foťáků a kamer zachytili zdejší historické a stavební zajímavosti. Je tu velmi krásně, poklidno nás obklopuje ze všech stran. Na malém náměstí, kterému vévodí výstavný kostel, nás s Evžou upoutal obrovský strom fikus benjamin. Nikdy bych nevěřila, že tento druh může vyrůst do takových rozměrů. Obvod kmene cca 2,5 metru! Já mám doma v květináči tento fíkus s kmínkem tloušťky opuchlého palce. Musím ještě poznamenat, že střední část ostrova je již více porostlá různou vegetací, tedy nejen dosud dominujícími palmami a kaktusy všeho druhu. Postupně se dostáváme do oblastí porostlými borovicemi, vavříny, jedlými kaštany, araukáriemi apod., nehledě na rozmanité, kvetoucí keře. No, nádhera!
Posledním významným místem našeho putování je hlavní město ostrova Las Palmas, Na prohlídku města máme cca hodinku. Průvodkyně nás informuje o historii města, a jeho stěžejním významu pro rozvoji ostrova. Bohužel pro hlučnost místa nám leccos z výkladu uniká. Fotografujeme jeden z nejstarších domů, ve kterém je umístěno Kolumbovo muzeum. Projdeme v historické části Vegeta několik zajímavých uliček a protože jsme už docela unavené, užíváme si posezení na lavičce klidného náměstí, se zajímavými staršími, pečlivě udržovanými domy. Je tu velmi příjemně a opět máme pocit poklidu jako v Teroru.
Do svého dočasného bydliště se vracíme po dálnici, která v podstatě kopíruje pobřeží. Takže máme moře více či méně na dohled, podle charakteru podrobeného území. Stále je na co se dívat, co pozorovat. Míjíme také letiště, ze kterého už zítra budeme odlétat. Ach jo! K hotelu přijíždíme kupodivu v dobu stanovenou v plánu výletu a plné úžasných zážitků. Na pokoji dáme frťana do sebe, na sebe plavky a scházíme do zahrady, kde hodláme relaxovat a splachovat pot a prach z dnešního výletu v bazénu s mořskou vodou.Poležíme si také chvíli na lehátku a jdeme se upravit na večeři. No, nemáme se báááječně?
Na závěr jednu trapnůstku. Během jízdy z nejvyššího místa ostrova Pico de Las Nievas, kde jsme také měli přestávku na protažení a focení, do Artenara, mně Evža přes opěradlo sedačky podala malý černý kamínek. Prohlédla jsem si ho a zvednutou rukou podávám zpět. Evža mi něco zezadu do hukotu autobusu povídá a já se domnívám, že ho nechce zpět. Protože obě zajímavé kamínky sbíráme, myslela jsem, že ho sama našla a mě jím obdarovává. Tak jsem si ho dala do kapsičky u košile. Když pokračujeme cestou z Artenara, slyším najednou průvodkyni, jak říká do mikrofonu. „Přátelé, je mi to už nepříjemné, protože už po třetí prosím, abyste mi vrátili kousek vyvřeliny ze sopky, který jsem vám poslala prohlédnout. Je to krystal olivínu a získala jsem ho tajně pod pohrůžkou vysoké pokuty a nerada bych o něj přišla“. Najednou mi to seplo a vykřikla jsem: „Já ho mám“! No, trapas jako mrakodrap. Málem bych byla za chmatáka. Ale vše se vysvětlilo v pohodě. Jsem už zkrátka nahluchlá babča a v hukotu autobusu jsem správně nerozuměla, co říkala Evža, a také přeslechla předchozí hlášky průvodkyně.
Středa - den odletu
Do dvanácti hodin máme ještě k dispozici pokoj, pak ho musíme opustit. Autobus pro nás přijede ve dvě hodiny odpoledne. Loudáme se se snídaní. Že by pokles nálady? No, nebylo by divu, když už nám to tu končí. Na pokoji poněkud nesoustředěně balím. Teď mluvím o sobě, protože Evža je po cestovatelské stránce daleko otužilejší a praktičtější a neprožívá to tak. Má své sakypaky za chvilku sbaleny. Pak ještě posedíme s kávou na balkoně, uklidíme a přesouváme se s věcmi dolů do haly. Je snad nejteplejší den našeho pobytu. Evža vytahuje plavky a jde se ještě smočit do bazénku a já se usazuji ve stínu a pročítám si informace o ostrově. Přijíždí „sběrný“ autobus. Opět jsme první na řadě a tentokrát to má pro nás tu výhodu, že při sbírání hostů šněrujeme město od hotelu k hotelu, a tak to pojímáme jako rozlůčkovou jízdu s tímto krásným místem.
Zpáteční let jsme absolvovaly menším typem letadla a turbolence byly tentokrát podstatně větší. Luštila jsem zrovna sudoku a ruka mi pěkně nadsakovala. Je příjemné, že lze trasu letadla sledovat na malých obrazovkách u stropu letadla. Seděla jsem tentokrát u okénka, tak jsem po setmění mohla pozorovat světelné obrazce obcí a měst hluboko pod námi. Trochu mi to připomínalo noční oblohu. Ovšem ve výraznější podobě a s většími shluky světel. Před příletem nad naši republiku začalo pršet a déšť nás doprovázel až na ruzyňské letiště. Dosedli jsme načas. Poslední autobus mě dopravil na Zličín a poslední metro domů na Hůrku. Všechno proběhlo na jedničku.
Takhle příjemně jsem strávila jeden krásný a romanticky laděný okamžik svého života.
