Od pondělního rána až do včerejšího odpoledne jsem oproti všem zvyklostem nenavštívila internet, takže ani portál i60. Jediným důvodem byl náš archivní výjezd do Špindlerova Mlýna, kam se náš nadřízený rozhodl situovat shromáždění k vyhodnocení roku 2014.
Několik posledních let se tato pravidelná hodnocení veškeré činnosti archivu, počínaje množstvím vyřízených dopisů a konče množstvím projeté nafty a benzínu, konala na Komorním Hrádku. Tentokrát se místem hodnocení stala vojenská zotavovna Bedřichov ve "Špindlu". A celá akce nesla název Vyhodnocení roku 2014 a sportovní den Vojenského ústředního archivu. Z toho vyplývala účast povinná, a to vzhledem k větší vzdálenosti dvoudenní.
Z takřka předjarní Prahy jsme vyjeli v pondělí v 8 hodin ráno autobusem. S jednou obvyklou zastávkou během cesty jsme do Špindlerova Mlýna dojeli zhruba po 3 hodinách. Z toho jsme se nejvíc zdrželi při průjezdu Prahou.
Se stoupající nadmořskou výškou rostla i má zvědavost, neboť jsem se blížila ke kraji svého dětství. Jsem narozena v Jilemnici a ta leží již v předhůří Krkonoš. V samotných Krkonoších jsem však nebyla, světe, zboř se, od svých 17 let, kdy jsme tu coby vltavotýnští středoškoláci absolvovali lyžařský výcvik.
Špindlerův Mlýn nás uvítal celkem slušným množstvím sněhu, k mé lítosti však bylo velmi mlhavo, a tudíž výhled takřka žádný. I tak však stačilo několik prvních hlubších nadechnutí a cítila jsem, že jsme v horách.
Vojenská zotavovna, oficiálně označená jako hotel VZ Bedřichov, slouží k rekreaci nejen zaměstnancům resortu obrany. Zdálo se, že v době našeho pobytu tam bylo plno. Určitě k tomu přispěly i právě probíhající jarní prázdniny. Hotel má bazén Vodní ráj a tzv. Wellness centrum s nabídkou různých masáží a dalších procedur.
Po absolvování povinné akce jsme se někteří vrhli do bazénu, vířivek a divoké řeky, někdo dal přednost masáži nebo bowlingu. Na večer byla zamluvena nedaleká restaurace U medvěda, ačkoliv stravování jsme měli v jídelně zotavovny.
Již po návratu z bazénu jsme zjistili, že začalo vydatně sněžit a sněžilo nepřetržitě i po večeři. Všude ležel měkký, hebký sníh, který dával celému prostředí půvab skutečné zimy. Horší však bylo absolvovat cestu do rezervované restaurace, která se nacházela hodně vysoko v kopci nad hotelem. Již po prvních krocích jsem zjistila, že mi pěkně kloužou boty, což jsem si v Praze neuvědomila. Drápala jsem se do vršku jen s obtížemi a s nepříjemnou představou ještě horší cesty z kopce dolů. Večer v restauraci, mající ráz lovecké chaty, měl celkem milou atmosféru, i když se velký počet lidí z několika různých oddělení nikdy moc dohromady bavit nedovede. Když jsme se hodně po půlnoci (tedy jsme setrvali až "do židlí") vraceli zbylí skalní do hotelu, čekala mě ta správná klouzačka. Podařilo se mi s balancováním udržet na nohou, ale nakonec jsem už takřka před hotelem přece jen upadla, ale naštěstí bez následků.
Úterní ráno nám ukázalo čistou oblohu. Byl krásný zimní den. Konečně jsem se mohla nasytit pohledu na zasněžené horské velikány, na nichž byly v dálce vidět parádní sjezdovky. Vydaly jsme se se dvěma kolegyněmi dolů do Špindlerova Mlýna. Sníh pozvolna tál a měnil se na ulicích v břečku. Do centra jsem z kopce dolů doklouzala jen s největším úsilím a kolegyně na mě musely neustále čekat. Když už jsem myslela, že procházku vzdám, objevila jsem v místním obchůdku gumové návleky na boty s kovovými hroty, kterým se říká "nesmeky". Ty jsem si, ačkoliv byly hodně drahé, okamžitě koupila, jelikož jsem nechtěla už déle riskovat pád a úraz.
Od té doby jsem chodila jako vyměněná. Šly jsme podél řeky až k lanovce na Medvědín. Byla tu spousta lyžařů. Od poměrně letitých německých běžkařů až po lyžařskou školičku pro předškolní děti. Když jsem viděla ty malé caparty na lyžích, ihned se mi vybavily mé tehdejší začátky lyžování, z něhož nezbylo nic.
Ale i jako nelyžařka jsem navštívila Špindlerův Mlýn po těch 49 letech velice ráda a nelituji, že jsem se archivní akce zúčastnila. Odjížděli jsme po poledni, sněhu ubývalo, až se ztratil docela a ve středních Čechách nás uvítaly louky, očekávající příchod jara. A kdyby mi ve fotoaparátu nezbylo několik snímků, asi bych si za chvíli myslela, že se mi ta bílá horská zima snad jenom zdála.